Společné bohoslužby s domažlickým sborem dne 23. 09. ve Kdyni, neděle 17. po Trojici (lutherské perikopy)

1. čtení: Římanům 10:9.16b-18
Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Už Izaiáš říká: ‚Hospodine, kdo uvěřil naší zvěsti?‘ Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova. Ptám se však: To snad nikdy neslyšeli zvěst? Ovšemže slyšeli! ‚Po celé zemi se rozlehl jejich hlas, do nejzazších končin jejich slova.‘

2. čtení: Lukáš 22:35-38
Řekl jim: „Když jsem vás vyslal bez měšce, mošny a obuvi, měli jste v něčem nedosta-tek?“ Oni mu odpověděli: „Neměli.“ Řekl jim: „Nyní však, kdo má měšec, vezmi jej a stejně tak i mošnu; kdo nemá, prodej plášť a kup si meč. Pravím vám, že se na mně musí naplnit to, co je psáno: ‚Byl započten mezi zločince.‘ Neboť to, co se na mne vztahuje, dochází svého cíle.“ Oni řekli: „Pane, tu jsou dva meče.“ Na to jim řekl: „To stačí.“

Text kázání: Izaiáš 49:1-6
Slyšte mě, ostrovy, daleké národy, dávejte pozor! Hospodin mě povolal z života mateřského ; od nitra mé matky připomínal moje jméno. Učinil má ústa ostrým mečem, skryl mě ve stínu své ruky. Udělal ze mne výborný šíp, ukryl mě ve svém toulci. Řekl mi: „Ty jsi můj služebník, Izrael, v tobě se oslavím.“ Já jsem však řekl: „Nadarmo jsem se namáhal, svou sílu jsem vydal pro nicotný přelud.“ A přece: U Hospodina je mé právo, můj výdělek u mého Boha. A nyní praví Hospodin, který mě vytvořil jako svého služebníka už v životě matky, abych k němu přivedl Jákoba nazpět, byť i nebyl shromážděn Izrael. Stal jsem se váženým v Hospodinových očích, můj Bůh je záštita moje. On dále řekl: „Nestačí, abys byl mým služebníkem, který má pozvednout Jákobovy kmeny a přivést zpátky ty z Izraele, kdo byli ušetřeni; dal jsem tě za světlo pronárodům, abys byl spása má do končin země.“

Sestry a bratří,
když v některých knihkupectvích ze zájmu pátrám po Bibli, někdy ji najdu v regálech či odděleních nadepsaných jako DUCHOVNÍ LITERATURA nebo podobně, obyčejně obklopenou tarotem a věštěním z ruky. Ale dnes na tom vlastně nejsme vůbec špatně. Podobné panoptikum znal i apoštol Pavel. Tedy až na to, že v biblické době nebyla knihkupectví. Slyšeli jsme dnes z Pavlova dopisu do Říma ta připomínaná slova proroka. A určitě se ptáme i my a nemusí jít jenom o otázku víry, když říkáme „Kdo nám uvěří?“ A dnes smíme přijmout povzbuzení a posilu, tak jak Pavel neúnavně psal různým a přece sjednoceným služebníkům Hospodinovým. A to všechno je církev, to jsme my všichni. A teď – kde vzít energii na cestu?
Apoštol Pavel připomíná proroka Izaiáše a klade si podobnou otázku. A odpovídá povzbuzením k odvaze, k odvaze mluvit o Pánu Ježíši. A pokud si tedy říkáme, proč a jak a kdo nám uvěří, připomeňme jenom, že v Pavlově době tvořili křesťané asi jedno procento tehdejšího obyvatelstva. Navíc psal-li Pavel do samotného centra římské říše, nemohl si být tak úplně jist, zda jeho adresáti nebudou zítra v aréně předhozeni lvům. A v takové situaci jim Pavel píše povzbuzení! Oč přesvědčivější to může a má být pro nás. Pro náš život a pro každý den. A Pánem Bohem jsme povoláni jako služebníci, což znamená, že každý z nás tu má nějaký důležitý úkol. Jeden bratr katolík nadepsal podobné své izaiášovské kázání: Ani ty nejsi omyl přírody!
A takto zní to povzbuzení Izaiášovo a také apoštol Pavel, který proroka cituje, nám může být vzorem svou nebojácností a statečností při zvěstování evangelia. „Kdo uvěří naší zprávě, našim dobře míněným slovům, skutkům, postojům,“ říkáme si často sami u sebe, doma, v rodině, ve škole, v zaměstnání … ne vždy je upřímnost a dobrý úmysl oceněn. Ale to věděl už prorok Izaiáš, to věděl i apoštol Pavel.
A když se zaměříme na naše druhé čtení, v dost vypjaté situaci před vlastním zatčením zde Pán Ježíš říká učedníkům, že mají-li u sebe dva meče, že to stačí. Vypadá to absurdně, jako by si snad Pán Ježíš dělal legraci, ale vzdor všem politickým změnám ve světových dějinách zde je a bude hlavně duchovní boj. Nebo moderně bychom mohli říci válka slov, informační válka – mám na mysli třeba různé fake news, falešné zprávy nebo překroucená fakta. A někdy bývá těžké se v tom všem vyznat a není potom divu, že se úplně stejně ptáme: „Kdo uvěří naší zprávě?“ V takové situaci a právě zde je namístě důvěra v Hospodina. Důvěra, že i když máme málo světských zbraní či světských a fyzických možností, zmůžeme mnoho. Když jsme konali sbírku pro rodinu br. Kučery, pokud si vzpomínáte, sbírali jsme postupně, ale nakonec se ukázaly naše možnosti, které pomohly tam, kde bylo potřeba. A můžete se přesvědčit, jak roste naše aktuální sbírka školních potřeb.
A od proroka Izaiáše si připomeňme ještě jednu věc: On připomíná poslání ke spáse. Toto poslání Služebníka podle proroka znamená být Hospodinovým šípem. To je zajímavé Slovo: když si řekneme, že máme být šípem, předně, nejsme to my, kdo má vystřelit! Naším lučištníkem je Pán Bůh! Tedy on nás nasměruje a my poletíme tam, kam letět máme. Jsme Hospodinovými služebníky a služebnicemi, spolehněme se na to! V tom dnešním proroctví mluví Izaiáš o služebníku Hospodinově proto, že Izrael se zklamal ve svých králích, které si nejprve prosadil, aby byl roven ostatním národům. A zde služebník mluví sám o sobě a o tom, jak s ním Pán Bůh jedná a jednal. Na první poslech se u takových textů zdá, že se služebník/prorok/kazatel chce vychvalovat, ale ve skutečnosti je zde hlavním činitelem Hospodin. On nás posílá, aby nás slyšely i ostrovy a daleké národy: tím se myslí tehdy nejvzdálenější osídlené území.
A proč se zde hovoří o jiných národech, když proroctví mluví k proroku izraelskému? „Nestačí, abys byl mým služebníkem, který má pozvednout Jákobovy kmeny a přivést zpátky ty z Izraele, kdo byli ušetřeni; dal jsem tě za světlo pronárodům, abys byl spása má do končin země.“ Nestačí, abychom sloužili Pánu Bohu podle svého a na svém pozemku – to zní podivně, ale ukázat to můžeme na celé řadě biblických příběhů: Stejně tak se nechtělo a znělo to podivně i učedníkům Pána Ježíše - právě v situaci, kdy se jim třeba nechtělo z Izraele nikam dál. Ještě při setkání se Vzkříšeným při cestě do Emauz říkají někteří: „My jsme doufali, že on je ten, kdo má vykoupit Izrael.“ (Lk 24:21) Ale Pán Ježíš posílá i mezi ostatní národy, třeba i takové, které s Božím lidem moc pěkně nezacházely. Ve starozákonní době je takovým příkladem Moábka Rut: Ta říká moc pěkné vyznání: „Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem.“ (Rt 1:16) Dále se můžeme v Bibli podívat na apokryfy, byly psány za řecké a perské nadvlády, ještě před vystoupením Pána Ježíše a před apoštolem Pavlem a jeho misií. Apoštol Filip zase pokřtil etiopského dvořana, jemuž jeho židovská víra nespadla asi z nebe, pravděpodobně zde bylo nějaké dědictví diplomatických kontaktů královny ze Sáby a krále Šalomouna. A Šalomoun sám počítal s oslovením dalších národů – pro ně bylo vybudováno zvláštní chrámové nádvoří.)
Tady máme ty různé příklady víry z Bible. Nejsou to nějaké obecné rady, ale konkrétní lidské příběhy. A z působení Božího v další historii zmiňme třeba Armény, jimž by mohlo to dnešní Slovo znít jako velké povzbuzení: I pro ně platí, že jsou Božími služebníky a společně s Etiopany jsou nejstarším křesťanským národem. I když svou svatou horu Ararat, připomínanou už od Noeho, mají na území nepřátelského Turecka. A tak pro nás všechny se tu říká v tom Izaiášově proroctví: Služebník byl vyvolen a takřka naplánován Pánem Bohem. A důležité je, že takovým Služebníkem Hospodinovým je každý z nás, protože s námi Pán Bůh uzavřel smlouvu. A co to konkrétně znamená pro náš život: Služebník Hospodinův získává sílu, i když má jen dva meče. Získává sílu a pověření, i když se vrátil z nějakého otroctví a necítí se silný. A tak si ještě i apoštol Pavel připomíná tu Izaiášovu otázku: „Kdo uvěří naší zprávě?“ (Iz 53:1, Řm 10:16) Uvěří jí ti, kteří budou osloveni tím, že celému útvaru stačí jen dva meče. Tak to říká Pán Ježíš a podobnou zkušenost měl asi i apoštol Pavel, protože v dalším verši říká: Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování je z pověření Kristova. Ta zpráva o Služebníku Hospodinově je potvrzena pro církev, kde ti, kteří se dostali z různých otroctví, smějí svobodně vydechnout. Ti, kteří budou osloveni statečností malých národů, jejichž největším pokladem je Písmo v jejich rodném jazyce. Teď se už dost dlouho mluví o tom, jak je vlastně důležité, že jsme křesťanská civilizace, myslím zde v Evropě; stačí tuto výzvu jen vzít za své a uchopit ji pozitivně: Nedávno jsem sledoval televizní pořad s novozákonním profesorem Petrem Pokorným, který se dožívá 85 let. Ten před časem vydal svou knihu o evangeliu a říká: O tom, co máme v Bibli a na čem můžeme zakládat jakoukoli svou víru, se dá říci: Vše, oč v životě usilujeme, třeba i v této inspiraci Svatými Písmy, se dá shrnout takto: Má to smysl.
Takže už máme dvojí povzbuzení: Všichni jsme služebníci Hospodinovi a máme důležitý úkol, který stačí objevit, dívat se kolem sebe, ptát se. A to druhé – má to smysl.
A tak tedy se ptejme, dívejme se a poslouchejme, kdo uvěří naší zprávě. Pro to dobré, co můžeme dělat podle evangelia, jsme posíleni Duchem Svatým - vždyť nám stačí dva meče a nepotřebujeme ani pevné boty. Tak mocné je Slovo Boží.

Poslání (3. čtení): Ž 37:5 Uval na Hospodina cestu svou a slož v něm naději, onť zajisté všechno spraví.