Bohoslužby dne 20. 1. 2019 ve Kdyni, 2. neděle po Zjevení Páně

Introit: Ž 8 Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa. Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou. Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil: Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš: všechen brav a skot a také polní zvířata a ptactvo nebeské a mořské ryby, i netvora, který se prohání po mořských stezkách. Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!

Píseň: Sv 345 Píseň rodiny Boží

Děkujeme, Pane, za tento den. Prosíme za všechna místa, kde se schází Tvá církev. Prosíme i za ty, kteří mají společenství třeba na službě v nemocnici a jinde. Tobě děkujeme za uplynulý týden, jak Ty jsi nás provázel, ať jsme o tom již věděli nebo si toho nebyli vědomi. Immanuel – s námi Bůh, to se splnilo. Buď s námi, prosíme Tě pokorně. Amen.

1. čtení: Joz 22:31-34 I řekl kněz Pinchas, syn Eleazarův, Rúbenovcům, Gádovcům a Manasesovcům: „Dnes jsme poznali, že je Hospodin uprostřed nás. Nezpronevěřili jste se Hospodinu. Vyprostili jste tím Izraelce z Hospodinových rukou.“ Pak se kněz Pinchas, syn Eleazarův, s předáky vrátil od Rúbenovců a Gádovců ze země gileádské k Izraelcům do země kenaanské a podal jim zprávu. Izraelcům se to zalíbilo. Dobrořečili Bohu a nemluvili již o tom, že potáhnou do boje proti nim a že zničí zemi, v níž sídlí Rúbenovci s Gádovci. Rúbenovci a Gádovci pak oltář pojmenovali a řekli : „Je mezi námi svědkem, že Hospodin je Bůh.“

Píseň: 182 Pán Bůh je síla má

Text kázání: Mt 6:9a-b. A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi na nebesích.

Kázání: Pán Ježíš měl právě hodinu náboženství. Dá se to tak připodobnit, protože jeho posluchači se ho totiž ptali na vnější znaky života ve víře. Jak je prostě navenek poznat věřící člověk. Protože věděli něco o almužně chudým a viděli zbožné muže, kteří se na nárožích ulic dlouho a hlasitě modlili. A tak přicházejí zvědaví za Pánem Ježíšem. A ptají se na jeho názor, na návod k modlitbě. Tím jsme minule začali. A možná teď a tady považujeme za samozřejmé, že hovoříme o modlitbě, ale může se stát, můžou na nás přijít chmurné myšlenky, zda vůbec má jakákoli modlitba smysl a mohou nám to říct i lidé okolo nás. V té době biblické to ale bylo úplně stejné. Řekli jsme si (a dnes jsme to slyšeli i ze širšího čtení), že Pán Ježíš odpovídal na potřeby těch zbožných lidí, kteří za ním přišli, aby je naučil se modlit. To by nás mohlo možná překvapit, ne že by židovství doposud modlitby nemělo, naopak si vlastních tradic velice vážili. Třeba modliteb během dne: Věřili, že Abraham ustanovil ranní modlitbu, Izák odpolední a Jákob večerní. A dokládá to král David v žalmech a o trojí modlitbě mluví také prorok Daniel.
Teď bychom si mohli říct: co vlastně řešili? S takovou úctyhodnou tradicí… Ale přesto se zdá, že posluchači Pána Ježíše toužili po něčem přímějším nebo u-přímnějším. Protože se chtěli dostat k Pánu Bohu tak nějak blíž. A tu je rozdíl, že lidé buď věří, že Bůh je, nebo že není. A pokud Bůh je, tak mu buď důvěřují nebo nedůvěřují. A na stejný problém narazíme i dnes, pokud si chceme něco o modlitbě přečíst: Existují mnohé knihy a texty o modlitbách a mnohé z nich také uvádějí, že se modlíme a modlit se máme, protože nám to Bůh říká, protože nám to Bible říká, dokonce že modlitba je způsobem, jak Bohu sloužíme. No toto si přečíst coby nevěřící člověk, tak ten katechismus zavřu a už mě nikdo v kostele neuvidí. Ale dobré a důležité je to, že modlitba je něco vzácného, co sami sice můžeme tvořit, ale na výsledek nám nestačí naše běžné smysly. A to je víra. Protože také dostaneme odpověď, kterou ne vždy dokážeme hned zapsat nebo jinak zaznamenat a dokonce k nám může hovořit jiným jazykem, jako se to stalo o Letnicích.
Pán Ježíš toto všechno věděl, proto také za dobu svého kázání vícekrát mluvil i o modlitbě veřejné i o modlitbě soukromé a spíše dával přednost té modlitbě soukromé, jak to říká i zde: Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíka… A jeden křesťanský autor (A. Adlof) o modlitbě píše: Snad srdce tvé vyčítá ti, žes ho nikdy naladiti nedal – musíme také trošku pečovat o sebe, abychom našli ten pravý pokoj. A Pán Ježíš, protože to ví, tak je taky takovým ladičem našeho srdce. Jenom ho musíme pustit dál. Vysvětluje nám, proč se modlit a jak. A tak se dnes podíváme na to, že hned na počátku Pána Boha oslovujeme a co to všechno znamená. I té modlitbě se tak obvykle říká a píše se to už dohromady, Otčenáš.
Hned na začátku prozkoumejme, proč to nemůže být „Otče můj“. I ve chvíli, kdy máme na srdci ryze osobní úmysly a obsahy modliteb, smíme vědět, že spolu s námi se modlí i další lidé, i když my nemusíme být přímo u toho, a že tedy Bůh-Otec není jen MÝM Otcem (a běda jak by mi ho někdo ukradl!), ale je naším Otcem. Někdy nám to může pomoci, a platí to, i když se nám to někdy nemusí líbit. Někdo by s tím nemusel souhlasit. Dnes se hovoří o tom, že je doba takzvaně privatizovaného náboženství. Že není pravda, že by lidé nevěřili, skutečných ateistů je asi málo, ale věří sami. A sami pro sebe. Ale ta modlitba Otče náš nás má od počátku upomínat spíše na pravý opak.
Pán Ježíš také upozorňuje na modlitbu pohanů, kteří si prý myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Co si měli ti židé myslet, oni přece měli také mnoho modliteb, a krásných, pro různé svátky ze starozákonních dějin – ale nakonec sami říkají: „Pane, nauč nás modlit se.“ Asi hledali takový středobod, jako zaznělo už za působení kněze Pinchase: „Vskutku jsme poznali, že je mezi vámi Bůh.“
A jak se objevuje mezi námi? Jak to, když se modlíme „kterýž jsi na nebesích“? Jak to prožívali různí křesťanští svědkové? Martin Luther říká, že kdo se takto modlí, cítí se ubohý a opuštěný na zemi. Proto přišel Pán Ježíš a byl poznán podle znamení, třeba tříkrálový svátek, Zjevení Páně, o tom hovoří: sešli se tehdy se svatou rodinou pastýři a mudrci z východu – a tady se mohlo říct už to jozuovské: „Vskutku jsme poznali, že je mezi vámi Bůh.“ Na nebesích zjevil to znamení pomocí hvězdy, astronomii tehdy dobře rozuměli a často tak hledali znamení – a tak se tu v Betlémě potkávají naprosto rozdílné skupiny lidí, které uslyšely o těch proroctvích a potkaly se s Pánem Ježíšem jako Mesiášem. A ta cesta, jakou nacházíme i v modlitbě, je možná proto, že od Letnic se pak toto evangelium dostalo v různých jazycích i k nám. A v pondělí se mě sestra zeptala, jestli existuje v nebi čas: Asi o tom nemáme přesné doklady, na druhou stranu víme, že se hovoří o věčnosti – tu stačí to poznání i starověkých Židů, že je Bůh uprostřed nich, uprostřed nás, máme zde různá znamení a ať už je čas měřen jakkoli, nemusíme se až tolik bát jako ty izraelské kmeny, jenom se stačí dívat kolem sebe. A jak to souvisí s tou modlitbou? Někdy nepotřebujeme ani množství slov, jak jsme minule mluvili o těch horlivých modlitebnících na rozích ulic – asi kdybych si teďka stoupl na obrubník u Škarmanky, nejspíš bych tam zapadal sněhem… Pán Ježíš tu veřejnou modlitbu nekritizuje snad proto, že bychom Pánu Bohu kradli čas. Poukazuje spíše na postoj srdce: Oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Takové Pějme píseň dokola. Které by nikomu nepomohlo. A jak tedy máme s tou modlitbou zacházet dnes? Jistěže je i pro společenství, modlíme se ji i při modlitební chvíli. Jen u těch tehdejších zbožných lidí šlo o to, že byli rádi vidět. To by už dnes stejně neplatilo, koho by to taky zajímalo bez toho, abychom s ním o víře mluvili. Sami se vystavovat bez toho, abychom o víře rozumně mluvili.
Ale na druhou stranu, abychom se nedopouštěli opačného extrému, rozhodně nad námi Pán Ježíš nestojí při modlitbě se stopkami v rukou. I zde se ukazuje Boží čas. Modlitby ve společenství při bohoslužbě nebo i při biblické hodině nám k tomu dávají krásný prostor.
Takže už víme, že zde máme modlitbu pro každého. Jistě použijeme i vlastních slov, Pán Ježíš se také modlí s námi.
Tak metodiku, způsob a účel bychom měli, teď se zamysleme nad obsahem: Už jsem něco z toho řekl, že Otec náš je naším otcem ve smyslu společenství, společenství Božích dětí, jak se někdy církvi také říká. Kdybychom se totiž modlili Otče můj, vypadalo by to asi tak soukromě nebo vlastnicky, jako bychom byli zavoláni k nedělnímu obědu a někdo by si jej celý i s pitím, zákuskem a kafem vzal k televizi, někdo k práci, kterou je ještě potřeba udělat, jiný by si nechal do jídlonosiče zabalit takový pěkný balíček a vyrazil na výlet a tak dále. Protože polévka se pak ze špatně zavřeného jídlonosiče vyleje, kafe u televize vystydne a na zákusek už potom ani nemáme chuť…
Jistě, někdy se můžeme dostat do situace, kdy se Otčenáš modlíme o samotě. A tu můžeme myslet na ty, za něž se takto alespoň zástupně modlíme, to tam, kde nám docházejí vlastní slova – a když vlastní modlitbu máme, je dobré ji vyslat k Otci našemu, abychom se nemodlili zvlášť odděleni pro jistotu v jakémsi skafandru, v němž pak vyjdeme i mezi ostatní lidi – a asi uznáte, že kdybychom vyšli ve skafandru i na ulici, kolemjdoucí by se dívali, proč se od nich potřebujeme neprodyšně izolovat. A tak je to i s modlitbou a s postojem křesťana jako Božího dítěte obecně.
A tu funguje postoj modlitby i vůči protibožskému smýšlení. Tam, kde by nám lidé přáli něco zlého nebo se nám za naše modlitby sami dokonce posmívali, že to nic není, že je to pověrečná magie: Nedávno zesnulý profesor religionistiky Milan Balabán vzpomínal, kterak jej zdrželi v Praze cestou na tajný bytový seminář právě o magii – a tu že se prý ukázalo, že to s tím ateismem či dokonce vědeckým ateismem nebude tak žhavé: „…poněvadž na ÚV se pěstovalo množství pověrečných zvyků, jako bylo hádání z kávové sedliny, numerologie a podobně, oni se Boha nebáli. Ale magie se báli.“ Ale modlitba není magie. Modlitba je rozhovor nebo počátek rozhovoru. To nás Pán Ježíš učí, a tak je dnes o modlitbě Páně množství knih, ale úplně stejně je to taková vždy nová osobní modlitba, jakou jsme před chvílí citovali. Stále se v těch otevřených dveřích modlitby a i v otevřených dveřích církve stává něco nového. Ani já nevím, co nám dá Duch Svatý do srdce a na jazyk, i když ta slova máme napsaná. A to je vždycky výzva. Pán Bůh nám říká, jako v tom rozhovoru: JSEM TADY. Tak nějak podobně učil Pán Ježíš o modlitbě i své učedníky.
Teď je ještě třeba zodpovědět otázku, proč se modlit. To jsme možná minule přeskočili. Určitě jsou věci, které „nemáme komu říct“, nebo je neumíme formulovat slovy, a tu nám Pán Ježíš nabízí modlitbu. A dokonce už zformulovanou tak, aby se v ní našel každý. A tudy když přijdeme, třeba i sem do kostela, najdeme takový rozcestník, jak je to pěkně popsáno v posledním Českém bratru: 1. rozhovor Bible a sboru, 2. rozhovor mezi Pánem Bohem a Tebou, bratře a sestro, 3. rozhovor a setkání nás navzájem a 4. rozhovor našeho sboru s vnějším světem. A ten bod uprostřed je Pán Ježíš. A jsme u toho, že jistě i modlitba nebo rozhovor o modlitbě může někdy posloužit ke svědectví o tom, co Pán Ježíš popsal v blahoslavenstvích: Že jako lidé máme různé potřeby, různé věci nám chybějí a různě je hledáme, a tu je prostor pro takový čtverý rozhovor nás všech s Pánem Bohem. A protože jeden ten směr nám ukazuje i ven, zeptejme se, jestli se vlastně nemůžeme pokusit o podobné znamení, když se modlíme „Otče náš“ – a zde můžeme poznávat různé rozměry: v modlitbě Páně se mluví o nebesích a Komenský mluví o hlubině bezpečnosti. A my nevíme ani jak je to vysoko, ani jak je to hluboko, Jules Verne píše v knize Dvacet tisíc mil pod mořem odpověď na otázku Kazatele: Kdo kdy změřil hlubokosti mořské? – „Kapitán Nemo a já.“ Prostě to pochopil jako vědec. Ale ve všech těch výšinách a hlubinách platí ten čas Boží, ona hlubina bezpečnosti, která je nám darována také třeba k modlitbě. Začali jsme jen tím počátkem a vidíme, kolik rozměrů a významů může modlitba mít. A pokračovat budeme příště.
Modlitba: Milosrdný Bože v Pánu Ježíši Kristu, Ty máš pro nás slova života, jako jsme i dnes slyšeli. My však často nasloucháme něčemu jinému a hledáme svá vlastní řešení či přemýšlíme o věcech nedůležitých. Nedopusť, abychom se Tvému hlasu uzavřeli napořád, ale Ty sám svým hlasem prolom naše blokády. Blokády času, našich vlastních slov nebo nastavení našeho srdce. Buď s námi, prosíme, i po celý týden, jako náš Otec, s námi i nad námi. O to prosíme, amen.

Píseň: 406 Chval Pána svého písní

Slovo poslání: 2Kor 13:5a Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte.

Závěrečná píseň: Sv 484 Závěr