Bohoslužby dne 27. 1. 2019 ve Kdyni

Píseň: 180 Vše má, Bože, chválit Tebe

1. čtení: Sír 23:1-5 Hospodine, Otče a vládce mého života, neponechávej mne jejich záměru a nedopusť, abych jejich přičiněním padl. Kdo ovládne mou mysl kázní a mé srdce moudrým káráním, aby nešetřily má provinění a mé hříchy aby nezůstaly bez trestu? 3Aby se má provinění nemnožila a mé hříchy nenarůstaly, abych nepadl před protivníky a aby se nade mnou neradoval můj nepřítel? Hospodine, Otče a Bože mého života, nedovol, aby se mé oči dívaly pohrdavě, a odvrať ode mne žádostivost.

Píseň: Sv 108 Úžasná láska

2. čtení: Joz 22:31-34 I řekl kněz Pinchas, syn Eleazarův, Rúbenovcům, Gádovcům a Manasesovcům: „Dnes jsme poznali, že je Hospodin uprostřed nás. Nezpronevěřili jste se Hospodinu. Vyprostili jste tím Izraelce z Hospodinových rukou.“ Pak se kněz Pinchas, syn Eleazarův, s předáky vrátil od Rúbenovců a Gádovců ze země gileádské k Izraelcům do země kenaanské a podal jim zprávu. Izraelcům se to zalíbilo. Dobrořečili Bohu a nemluvili již o tom, že potáhnou do boje proti nim a že zničí zemi, v níž sídlí Rúbenovci s Gádovci. Rúbenovci a Gádovci pak oltář pojmenovali a řekli : „Je mezi námi svědkem, že Hospodin je Bůh.“

Text kázání: Mt 6:9 Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé.

Kázání: Co chcete dneska světit? slyšel jsem kdysi otázku… Jako by ve světě nebylo místo pro to, co je svaté. Dokonce se hovoří o tom, že už třeba neumíme slavit svátky. Dárky si můžeme koupit kdykoliv. Čokoláda a jižní ovoce je na pultech dnes a denně. Nebo ani není nálada na to cokoli slavit. Tak jaképak slavení. Jaképak svátky, jaképak zvláštní, oddělené dny.
Ale tak to naštěstí není. Podívejme se na to, co to znamená svatý: Znamená oddělený. A to je zvláštní prostor Boží milosti, kde svěcen a posvěcen je náš život a my sami - důkazem je i toto naše společenství církve Kristovy. A co můžeme dělat? Mimo jiné - můžeme se modlit. A proč? Inu nabízí se říci Pánu Bohu to, na co myslíme, co nás trápí, co nám leží na srdci, často i takové věci, které nechceme nebo nemůžeme říci nikomu jinému.
Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Jak můžeme posvětit Boží jméno? Vytanula mi na mysli dětská představa, že Boží jméno je někde napsané na velice vzácné tabulce a posvětí se tak, že tam pořád chodí nějaký kostelník a to jméno Boží oprašuje a lakuje, aby bylo posvěcené, svaté, zářivé, viditelné a nedalo se poškodit.
To posvěcování si ale můžeme přeložit jako motto. Nebo životní plán. Nebo jako plán v diáři. Teď jen aby vydržel. Martin Luther ve výkladu Otčenáše zdůrazňuje, že se tak modlíme právě u vědomí toho, že to neděláme. Že neposvěcujeme, ale znesvěcujeme Boží jméno. Takže tato věta v Modlitbě Páně označuje náš postoj k Pánu Bohu a zároveň říká, že sami to nedokážeme, a proto se modlíme. A že máme to Boží jméno posvěcovat právě tím, že máme na zřeteli Pána Boha a ne prvně sebe, protože, jak říká doktor Martin, tato prosba modlitby bojuje proti naší vlastní pýše. Třeba i tam, kde si zakládáme na svých úspěších podobně jako Izraelci na vlastní starozákonní historii. Jistě jsou to velké úspěchy, ale nevyplývá z nich židovský nacionalismus, je to znamení vítězství Božího.
A takovéto slovo, upomínající na lidskou pýchu, zní velmi mravokárně. Ale můžeme si uvědomit také to, že první na řadě nejsme my, abychom Boží jméno posvěcovali, jinak že se všechno zhroutí. První je Pán Bůh, který je mezi námi svatý, to znamená zvláštní pro nás. A my se na něj můžeme ptát, my jej můžeme poznávat. Tak jako tomu bylo za dob starozákonního Izraele v knihách Mojžíšových i za Jozua. Jistě, ti Izraelci museli jít sami do Svaté země, vybojovat ta území, vlastníma rukama postavit ty oltáře a pamětní kameny, které nazvali, že je mezi nimi přítomen Hospodin, to ano. To byla jejich aktivita. Ale byla to aktivita ne taková, která by nějakým magickým způsobem Pána Boha teprve přivolávala, ale tvořili ta viditelná znamení. Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel, říká Izaiáš 59:1. V pozdějších dobách na to Židé zapomněli a třeba v deuterokanonických knihách a tehdy populárních židovských apokalypsách se úplně vytrácí i očekávaný Mesiáš a důležité jsou jenom ty bitvy buď nebeské, nebo vlastně světské, kdy šlo jenom o trůn. Že pak přišli Římané, víme z Nového Zákona a Pán Ježíš nás pak učí, že není konečným smyslem jakákoli ta pozemská moc – ostatně když mluví o lidu Božím jako o soli, počítá s tím, že tu rozhodně nebude přesoleno. – Ten historický vývoj pak dokládají i deuterokanonické knihy, kde v 2Mak 1:1-9 je dopis židů z Judska židům v Egyptě s přáním, aby nezapomínali na Hospodinovu smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem. Prostě ta starozákonní dějeprava se pořád opakuje.
A když jsem část z tohoto uvažování nad modlitbou Páně minulou neděli dokončil, pustil jsem si přednášky z budějovické fakulty, kde mluvil bratr profesor Vokoun, bratr farář Karel Šimr a další. A když jsem mluvil o té aktivitě Izraelců, že na Boží znamení stavěli ty oltáře a pojmenovávali území, tu máme 4 rozměry života křesťana: Koinonia – liturgia – diakonia – martyria. Společenství – oslava – služba – mučednictví. A to není něco, co by teď vymysleli v Budějovicích teologové, to jsou věci a slova, které byly živé právě už v prvotní církvi. A ukazují nám, co můžeme dělat:
Společenství, to jsou bohoslužby i naše setkání v týdnu a třeba také setkání s bratry a sestrami z jiných církví. Ale třeba i každé zdánlivě náhodné setkání a svědectví během dne druhým lidem.
Oslava, to mohou být také bohoslužby a máme k tomu i mnoho radostných písní. Ale oslavou jsou jakékoli radostné chvíle, když se nám něco podaří a víme, že máme komu děkovat. Ano, nám se něco podařilo, ale s pomocí Boží.
Služba, ta se děje dnes a denně. V rodině, zaměstnání, v sousedství i v církvi. Tam, kde my sami můžeme najít nějaké možnosti pomoci, které nám utekly. I tam, kde můžeme rozpoznat, co pro nás kdo nezištně udělal.
A mučednictví? Někdy se tak můžeme cítit, mohou na nás doléhat různé zkoušky nebo minimálně si můžeme nějaké připomenout i v našem vlastním životě víry, ať už šlo o postavení víry v životě nebo i pokud jsme se potýkali s nějakými zdravotními problémy. A tu si máme uvědomit, že nejsme na ty problémy osamoceni, že jsou zde ještě ty tři další rozměry, které společně fungují v životě a vždy je něco oslavovat, vždycky i my můžeme předat něco druhému, vždy můžeme zpívat a společně se radovat. Protože mezi námi je posvěceno, to jest slaveno Boží jméno. Víme, komu patříme. To je jistota a velká kotva našeho života. A má nás zbavovat strachu.

Píseň: Sv 117 Je stále přítomná

Poslání (3. čtení): 1Tim 2:1-4 Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.

Závěrečná píseň: 411 Ó město Boží, ty jsi štít