Neděle svatodušní

Introit: Ž 127:1

429 Ve Tvém jménu, Pane náš

433 Otče náš, milý Pane

1. čtení: Žalm 27 B21

Sv 182 Mezi hvězdami

2. čtení: Jan 16:5-15

259 Navštiv nás, Kriste žádoucí

Text kázání: Ef 3:14-21
Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit nade všechno víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen.

Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky. – Milí bratři a sestry, takto si žalmista 121. žalmu připomíná Boží požehnání. A s apoštolem Janem si můžeme připomínat, že Bůh je větší než naše srdce (1J 3:20), a tak buďme ujištěni, že i když si s sebou nosíme spoustu věcí, které za nás stejně nikdo nevyřeší tady na Zemi, tak Pánu Bohu to všechno můžeme říct a dostaneme odpověď.
Opravdu? Neměl pravdu nakonec Karel Marx, že náboženství, a tím i víra jako osobní přesvědčení a tím méně vztah, je jen opium lidu?
Určitě jsme tady proto, že chceme zjistit, že ne. I když Job nebo žalmista by spolu s námi napřed souhlasil. Na základě vlastních zkušeností s utrpením nebo bojem. A souhlasil by s námi asi ten kluk, který vzpomínal: „Modlil jsem se každý večer o kolo. Potom jsem zjistil, že modlitba takhle nefunguje. A tak jsem kolo ukradl a modlil jsem se k Bohu, aby mi prominul.“ A tak jsme zase postaveni před otázku: Má to smysl? Má smysl se modlit? Má modlitba smysl?
Dejme tomu, že si tedy nějak zajistíme své potřeby jako třeba to kolo. Jenže pak se rozhlédneme mezi těmi materiálními statky a třeba tiše, nevysloveně a jen sami v sobě začneme někam volat. Ano, třeba i sami k sobě. Udělat si sami u sebe takovou inventuru. A tu můžeme dopadnout jako jeden z prvních vědců, René Descartes, který v 16. století řekl, že když víme něco o Bohu, třeba i to, že s ním nesouhlasíme, znamená to, že tu myšlenku o Bohu nám musel někdo dát. A odpoví si: Kdo by to při naší nedokonalosti mohl být jiný než Pán Bůh sám?
Dost řečí. Na co budeme dneska kázat: v Bibli najdeme různé texty jako vyprávění, písně, básně, přísloví – a dokonce i modlitby, i jiné než modlitbu Páně. Občas se i faráři mezi sebou přou, jestli se na text písně dá kázat – a dá se kázat na modlitbu? Zkusíme to. Třeba něco důležitého objevíme. Jde o modlitbu apoštola Pavla za efezské křesťany, z nichž většina pocházela z bývalých pohanů. Ze Skutků si možná vzpomeneme na příběh, kdy apoštol Pavel chtěl kázat v místním divadle a shromáždění občané asi dvě hodiny křičeli: „Velká je efezská Artemis!“ A po nějaké době píše apoštol Pavel do tohoto města křesťanskému sboru a připomíná nebo spíše pro posilu posílá přímluvnou modlitbu. A těmi konkrétními slovy navazuje na zájem o tehdy populární řeckou filosofii, snahu všechno obsáhnout a poznat, a to vlastními silami. My sice můžeme napsat nebo si přečíst biblickou encyklopedii, ale nemůžeme získat ani napsat encyklopedii víry. A tak Pavel píše modlitbu. Určitě pro efezské křesťany jako povzbuzení a pro nás jako vzor. Vzorové modlitby jsou dobrá věc. Přiznám se, že jakékoli modlitební knihy jsou mým velkým pomocníkem. „Vy se modlete takto,“ říká Pán Ježíš učedníkům, když je učí modlitbu Otčenáš. A Písmo obsahuje i spoustu jiných příkladů modliteb. Někteří z nás mají možná vypsané podněty k modlitbám i s verši, které je oslovily. A jiní nic takového nemají a spíš řekneme v duchu to, co nás právě napadne, a někdy to říkáme jen za pochodu a až později se z těch slov stane modlitba.
„Má modlitba někdy nemívá slova,“ zpívá se v jedné písni. Ano i to se může stát, a tu staří křesťanští mystici, často mniši, kteří dlouhé hodiny o samotě buď četli Bibli nebo nad tím pak přemýšleli, objevili takzvanou modlitbu srdce. Člověk nemusí nejprve nic říkal, může setrvávat v tichu, až uslyší tlukot vlastního srdce a do tohoto rytmu vložit prosby Pánu Bohu. Svatý Jan Zlatoústý, světec východní církve, řekl: „Mluvím-li o modlitbě, nedomnívej se, že jde o slova.“
V celé Bibli je 111 zmínek o modlitbě, takže můžeme mít velmi širokou inspiraci. Ale abyste si nemysleli, že o tom jenom kážu, taky bych chtěl být jedním z těch učedníků, přijít k Pánu Ježíši a říct mu: „Pane, neumím se modlit.“ Slova i do úvodní modlitby často hledám v kanceláři s tužkou v ruce v neděli za deset devět. A někdy mi Duch Svatý dá, co je třeba v modlitbě sdílet, jindy modlitba vzniká přímo ve společenství. A současně, i když máme příklady proroků, kteří se modlili za celý Izrael a modlitba má velkou sílu, modlitba je pokaždé nová a jiná a nikdo z nás nemůže obsáhnout všechno. Ani farář. Slovenský kazatel Alexander Barkóci, když kázal o společenství, svému sboru říkal, a to se mi moc líbilo, že není ředitelem loutkového divadla. Ani já – svou cestu si musí najít každý sám. Ještě si některé příklady ukážeme. V 1Kor 14:16-17 říká apoštol Pavel, jak by někdo mohl říct ke společné modlitbě „amen“, když nikdo neví, za co se modlíme? A tím myslím jistě i to, co se týká našeho společenství sboru a našich potřeb a přání.
Četli jsme z listu Efezským a apoštol Pavel píše do skoro stejné společnosti jako je ta naše. Část lidí hledá nějaké nadpřirozené cesty, část vědecké důkazy. A určitě i tehdy byli lidé, kterým byla celá ta problematika jedno. Nepotřebovali ani řecké báje, ani mystéria ve věštírně v Delfách a ani křesťanskou církev a její modlitby. Té druhé skupině, lidem, kteří uvažují prvotně o vědeckém přesném poznání, jsou určena slova: a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka. A přijdeme na to, že zeměměřičské práce, výsuvný metr ani vodováha nám nestačí. Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé, říká Šalomoun ve 127. žalmu. Tím se tak trochu vracíme k tématu minulé neděle; sám Šalomoun vystavěl chrám, také si u toho asi zpíval, ale máme tento důkaz, že si byl vědom Boží pomoci. A apoštol Pavel v modlitbě prosí, aby Kristus přebýval jistě i v našem společenství, abychom se navzájem posilovali. I Pán Ježíš se modlil a modlil se také i o samotě. A my se můžeme ptát a říkat si: Dobře, modlil se Pán Ježíš, ale proč bychom se měli modlit my? Chleba z toho stejně levnější nebude … A proč ne? Pokud chceme, klidně se modleme i za levnější chleba. Ale i za spoustu dalších věcí, a taky třeba můžeme myslet na to, že se někdo modlí za nás. My máme mobilní telefony, někdo počítač, někdo Facebook, a to jsou všechno takové sítě, kterými jsme spojeni. Ale těmi modlitbami tvoříme taky takovou síť. Možná ještě dnes jsou někdy pyramidové hry, kdy vás někdo pozve, vy máte pozvat další tři lidi a tak dál … A v desátém patře té pyramidy bychom už měli i celou zeměkouli. Ale proč by to tak nešlo s misií? Proč by to tak nešlo s modlitbami? Když je tu teď deset modlitebníků a dalším třem lidem každý z nás přineseme Bibli a můžeme jim říct, že na ně myslíme a modlíme se za ně, zjistíme, že právě takto vznikaly sbory první církve!
A oč je naše situace v něčem jednodušší. Ti efezští křesťané se asi před obrácením upínali k různým mystériím a tajným učením, ale lidé kolem nás alespoň nějak vědí o víře. O víře ano, jen se třeba nedostali nebo nedostanou do církve. Nebo mají špatné zkušenosti. Ale za to mohou vždycky zase jenom lidé, ale ne církev samotná. A apoštol se za všechny tyto druhy lidí modlí. Za všechny, i za ty, kteří jsou na cestě. Prosí, aby se pro bohatství Boží slávy posílil v nich Božím Duchem vnitřní člověk. A co to je vnitřní člověk: Abychom si uvědomili, že nejsme vystavěni pouze z atomů uhlíku, ale ten vnitřní člověk může souviset třeba se svědectvím křtu. A to naše společenství se může a má stát také společenstvím modlitby. Jinak se staneme společenským klubem, kde si občas řekneme něco o náboženství. A tu je dobré, ba lepší, když ta slova modlitby můžeme hledat společně, vůbec se za to nemusíme stydět a přinášet Pánu Bohu můžeme skutečně cokoli. Jen nesmíme propadat skepsi, ale máme pozvat i další lidi. Starověké Izraelity po většinu jejich historie strašily v okolí zlaté sochy různých dobyvatelů a víra v Hospodina byla často na úbytě. A lidé moc často neposlouchali ani proroky. Až jim teklo do bot, většinou přišli, třeba za Samuelem a od něj se dozvíme, že nepřišli dvacet let na bohoslužbu, ale i další proroci pak vyzývají právě k modlitbě. A ta vůbec není staromódní nebo zbytečná. Ano jsou chvíle, kdy člověka napadají úplně jiné prostředky úlevy než modlitba, protože tak může být sám a nemusí nikomu nic vysvětlovat. Jsou chvíle, kdy chápeme Pána Ježíše, že šel dokonce na vysokou horu, aby byl sám. Někteří z nás tu možnost nemáme z různých důvodů. A tady se ale otvírá i jiný prostor pro modlitbu, který koneckonců doporučuje i Pán Ježíš: „Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíka, zavři za sebou dveře (dokonce!) a modli se ke svému Otci.“ Stává se nám, že nejen média, ale i lidi posloucháme jen tak na půl ucha. Ale Pán Bůh nám naslouchá, a tak když se vrátím na začátek k otázce, co všechno si můžeme modlitbami zajistit, tak v první řadě Boží čas a přítomnost. Pán Bůh nám naslouchá, to ať je nám dobrým ujištěním do dalších dní.
702 Mír na Zemi daruj nám 636 Z Tvé ruky, Pane můj