Bohoslužby dne 29. 10. ve Kdyni, 20. neděle po Trojici

191 Svou oslav Pána písní

632 Neskládejte v mocných naději

164 Pane, tys mne zkusil

Text kázání: 1Kor 1:18-25
18Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. 19Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘ 20Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? 21Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. 22Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, 23ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, 24ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. 25Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.

Kázání:

Milé sestry a milí bratří,
to jsem blázen ... Pokud nad něčím takto kroutíme hlavou, má pro to pochopení i apoštol Pavel, když zvěstuje evangelium. Proto hovoří o tom, že lidem v jeho okolí je bláznovstvím slovo o kříži. Ten výraz pro bláznovství pak v našem textu zní SKANDALON. Pro lidi byl skandál, že by ten Bůh, kterého kázal Pavel, nebo že by vůbec nějaký bůh mohl nabídnout sám sebe jako oběť, vždyť je to zacyklený kruh, nesmysl! A právě proto apoštol Pavel schválně hovoří o bláznovství kříže a o bláznovství víry.
Pavel zmiňuje slovo kříže nebo slovo o kříži. Je to historická událost, o níž se zmiňují i jiné literární památky (Svědectví Josefa Flavia, dílo židovského historika). Ale je to událost, která nám přinesla spasení – Kristovo ukřižování v době Piláta Pontského, jeho smrt a vzkříšení o tři dny později. Stalo se to jako znamení našeho spasení. Tak, že i římský voják pod křížem říká: „Tento člověk byl zajisté Syn Boží.“ Ale aby nám Duch Svatý tyto skutečnosti víry mohl zjevit, museli jsme uslyšet evangelium – a to je to slovo kříže. To slovo je mocí Boží. Za tím slovem stojí ona událost samotná, ale to slovo přináší spásu. To slovo je Boží mocí – slovo o kříži. Znovu jsme u jednoduchého a prostého evangelia. Když jednoduše zvěstujeme evangelium, Duch Svatý ho používá, přitahuje tím slovem lidi ke Kristu, otevírá jim oči i srdce, aby v pravdě uviděli skutečnost, která stojí za slovy kříže, třeba i slovy neumělými a zdánlivě jednoduchými. Jsou to ale slova spásy, a tak evangelium zachraňuje muže, ženy i děti, zachraňuje všechny, kteří činí pokání a věří v dokonané dílo Ježíše Krista. Kteří se různě nechali pozvat na cestu víry a k životu s Pánem Ježíšem. Už v prvních dobách církve věděli o tom, že to není a nebude pro ně cesta lehká, vždyť v římské říši trvalo ještě tři století, než přestalo být křesťanství pronásledováno. I přesto se víra v Pána Ježíše šířila jako právě ta bláznovská zvěst.
Oproti tomu můžeme někdy slyšet i jako argument na zvěstování víry, vyznání a svědectví i na obsah naší víry, že nám někdo řekne: Chovej se rozumně! Tuto větu jsme asi někdy slyšeli všichni. A asi jsme se aspoň občas zachovali někdy skutečně nerozumně, ba snad dokonce šíleně. A takovouto šíleností může být i zvěst evangelia. Prostě nezapadá. V jedné moderní chvále zpívá Jednota bratrská: Jsme blázny pro Tebe, do srdcí´s nám obtiskl sám sebe. - Zkrátka tak jako to říká už apoštol Pavel, pro tento svět je spousta věcí života víry jednoduše bláznovstvím. Ale není to tak, že tady jsme my a támhle už přes cestu jsou ti druzí, kteří nás považují za blázny. Tak tomu není. Nebo nemusí tomu tak být. Jenom třeba někteří nemají k takovému bláznovství, k dobrodružství s Pánem Ježíšem odvahu.
Dokonce to není ani tak, že bychom se měli uzavřít světu a za pravdivou prohlásit jenom Bibli slovo od slova nebo kázat proti zkaženému světu. Ta cesta pro Krista, ke Kristu a s Kristem přece vede tímto světem, kterým chodil i on, Syn Boží. Někdy možná máme tyto myšlenky a nápady, že před některými věcmi tohoto světa by bylo nejlépe utéct a uzavřít se. Že jediné bezpečí může poskytnout společenství církve. A ona je to částečně pravda, ale vláda, moc a kompetence Boží se přece neomezuje na společenství církve, na prostor kostela a podobně. Protože jinak by ani apoštol Pavel nemusel psát své listy. Ve kterých mimochodem používal většinou lidovou řeč, nazývá se koiné, což doslova řecky znamená lidový jazyk. A kázal na různých místech: na veřejném foru, v amfiteátru, řeckém divadle, využíval různých příležitostí a snažil se mluvit k lidem i jejich tehdejším lidovým jazykem. Jako by dnes někdo napsal evangelium v brněnském hantecu nebo chodském nářečí. Pavel by nemusel vůbec takovéto prostředky používat a dále si mohl žít spokojený život římského občana. Nebylo by co řešit. Ale také by ani nebylo možno hovořit o poslání Kristově, o bláznovství Božím.
A my jsme k tomuto bláznovství víry ve vykoupení kříže zváni. Ano i tehdy, když nad svou vírou uvažujeme racionálně a zdálo by se nám někdy, že přece musíme některé věci přehodnotit, aby nám dávaly smysl a řád. Abychom našli ten řád a cestu Boží, na níž nikdo nezbloudí. Tak jako Pavel píše v Římanům 10:9 Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.
Tak se nebojme tohoto Božího bláznovství s námi a pro nás a ani našeho bláznovství pro věci Božího království. Protože nám nabízí cestu. Nikoli rovnou a přímou. Často právě bláznivou. Až si říkáme, jaký že má Pán Bůh smysl pro humor. Ale on nás posílí i tam, kde často potkáváme věci a situace, nad kterými kroutíme hlavou. Ale ta cesta je cestou společnou. Cestou Božího království. O to usilujme, ale o to také prosme v modlitbě.

612 Ó Otče milý, přicházíš k nám

355 Kristus má v rukou celý svět