Bohoslužby neděle 2. adventní

267 Rosu dejte, ó nebesa sloky 1-3 a 8-10
1. čtení: Iz 9:1-2.5
Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo. Rozmnožil jsi národ, rozhojnil jsi jeho radost; budou se před tebou radovat, jako se radují ve žních, tak jako jásají ti, kdo se dělí o kořist. Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“

164 Hospodin sám národů Bůh
2. čtení: Lk 1:26-38
Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria. Přistoupil k ní a řekl: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“ Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.“ Maria řekla andělovi: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží. Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná. Neboť ‚u Boha není nic nemožného‘.“ Maria řekla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ Anděl pak od ní odešel.

Sv 6 Ave Maria
Text kázání: Iz 42:1-3
„Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. 2Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. 3Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy.

Tolik slova Písma. Posaďte se.

Kázání:
Milé sestry a milí bratří,
asi jsme každý slyšeli o tzv. zázračných dětech. Jenže když se nad tím zamyslíme, každé dítě je svým způsobem zázračné, vždy je to zázrak, když se děťátko narodí a může se stát velkým očekáváním, čím bude v dospělosti.
A o tom slyšíme dnešní evangelium. Dvakrát tu promluví prorok Izaiáš, poprvé svým proroctvím a podruhé jej zase Marii opakuje anděl: „Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.“
Jak Alžběta, tak Marie se tak z těch zaslíbení dozvídají Boží vůli: Jedná se o zázrak, Pán Bůh si je vyvolil, nasměroval, učinil služebnicemi Božími, aby nám vydal svědectví. Protože ve službě s různými dary života stojíme každý z nás. A nemusí to být jen v rodině. Pán Bůh se přiznává k životu každého z nás, činí a učiní zjevná znamení, protože to zaslíbil. Toto zaslíbení poznává i Alžběta a Marie. Zní zde zaslíbení o služebníku Božím: „Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy.“ A později právě mezi Janem Křtitelem, synem Alžběty, a Pánem Ježíšem, synem Marie – a jejich rozdílnými službami – lidé nejprve těžko rozlišovali a zprvu nevěděli, o kom toto starozákonní proroctví vlastně mluví. Přitom Jan Křtitel sám bude kázat o tom, že připravuje cestu. Svým asketickým, poustevnickým povoláním bude upomínat právě na potřeby těch maličkých, když se sám na pustině bude živit kobylkami a medem. A bude ukazovat na Pána Ježíše a na jeho cestu. Ale nic z toho teď ještě Maria ani Alžběta neví.
Nicméně už nyní, společně s těmi dávnými zaslíbeními, zde zaznívá ujištění do nové situace. Pro Marii a vlastně i pro Alžbětu: „Neboť u Boha není nic nemožného.“ A tato všechna proroctví, která se naplňují, všechna tato zaslíbení, ta ukazují cestu. Jak se to děje: To, co jsme četli o těchto dvou ženách víry, nejsou důkazy. I když my bychom takové ve světě rádi viděli nebo na ně ukázali svým bližním. Tedy: Nejsou to důkazy. Jsou to znamení. Znamení, která ukazují a lemují jako milníky cestu.
Jaký je rozdíl mezi znamením a důkazem: Pán Ježíš nás pozval na cestu. A my na té cestě nepotřebujeme důkazy v podobě chemických rozborů betonu nebo asfaltu, abychom tu cestu poznali, ale potřebujeme znamení té cesty – směrovky a dopravní značky. A tak s těmito znameními sledujme nejen cestu Izraele jako vyvoleného národa, k němuž hovoří prorok. To stejné zaslíbení Boží zní i na cestu církve. A to zaslíbení nezní jen proto, abychom s ním sami byli spokojeni, ale obsahuje pozvání. Které zní na všechny uspěchané a často i nebezpečné cesty.
Když se vydává Maria za Alžbětou, aby společně sdílely ty Boží zázraky, pak o nějakou tu kapitolu dál míří Maria s Josefem na cestu napřed ke sčítání lidu, pak zase za Herodova pronásledování až do Egypta… když o tom slyšíme, pozvěme tedy na tuto cestu i další lidi! Ke společenství a sdílení, čtení, ke zpívání, ke svědectví, k naslouchání, ke ztišení a k přímluvám i za ty, kdož budou trávit následující svátky na cestách, právě tak nedobrovolných jako Josef s Marií kvůli Herodovi. A třeba se tam někde v zimě, v iráckých horách nebo na srbsko-maďarských hranicích, tam kdekoli na cestách, narodí miminko. A třeba tam také do té zimy zazní hlas, který najednou zněl v Izraeli navzdory vládě špatného krále Achaza: „Hle, zde je můj služebník, jehož podepírám.“ A kdo že je ten služebník? Je to ta maminka s miminkem choulící se na útěku před Herodem dnešní doby, nebo pastýř vedoucí svou rodinu do nové situace, nebo pastor zakázané či pronásledované církve, který věří ve slova svobody? Sám Pán Ježíš mezi nás přichází navzdory takzvaně zdravému rozumu, navzdory okolnostem, navzdory možným pomluvám okolí. Pozveme jej dál? Třeba je někde blízko nás a ukáže se nám právě v nějakém znamení. Budeme je umět najít? Boží služebník nekřičí a hlas nepozvedá, ale je poznat v radosti těch maličkých.
A v našem příběhu s Pánem Ježíšem zazní později prorocké slovo očekávaného Jana Křtitele: „Jsem zde, abych připravil cestu.“ A odpovídá Pán Ježíš, ten přicházející: „Já jsem ta cesta.“ Právě i pro ty maličké, bezejmenné a opuštěné. Ta cesta, o níž prorok Izaiáš říká, že je přímá a široká a nikdo na ní nezbloudí.
Ta cesta se ukazuje v té podivuhodné Boží spravedlnosti s maličkými. Na té cestě, na kterou jsme vysláni i my jako ti dávní proroci i Maria, aby zde začalo něco nového – i díky naší pomoci. Třeba i takové, jakou jsme v minulých dnech organizovali u nás na sboru. A milosrdenství, Boží pomoc a Boží spravedlnost se ukáže a dá poznat lidem na pustých místech, na místech opuštěných, na místech, kde nesvítí v těchto dnech žádné světlo. Vždyť i my jsme v určité době byli nějak nalezeni, zastaveni a posíleni, a to třeba i tím tichým, klidným hlasem Páně. A když ta slova Páně vyřizuje Marii anděl, říká: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha.“ Ale to není jen jednorázový vzkaz pro Bohorodičku, to je ve všech setkáních se zázrakem života i pro posílení na té cestě slovo také pro nás: „Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. My tam máme sice výraz soud, ale znamená to také i spravedlnost, zadostiučinění. Pro všechny, kteří na tuto spravedlnost čekají, pro všechny, kteří po této spravedlnosti volají. A tak ten zvěstovaný a zatím úplně maličký Boží služebník, jehož příchod (advent) čekáme, tento nám dá spravedlnost. Nekřičí a hlas nepozvedá, ale tu spravedlnost vyhlásí podle pravdy.
Pro posilu a pomoc maličkým tak na této cestě se všemi hledajícími volejme společně s první církví: Maranatha! Přijď, Pane Ježíši!

Modleme se: Přijď k nám, Pane, a dej se nám poznat, otevři nám svá zaslíbení. Děkujeme ti za to, že stojíš při všech maličkých a bezejmenných. Dej nám je poznat, abychom je podepřeli. Amen.

161 Tebe, Bože, chválíme

406 Chval Pána svého písní