Bohoslužby dne 17. 6. ve Kdyni, neděle 3. po Trojici

544 Pomoc naše budiž z Tebe - 550 Až potud nám pomáhal - 452 Za dar Slova, Bože milý - Sv 190 Můj Pán mě pozval… - 487 Amen, Otče, rač to dáti

Žalm 24:1-5 Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí. To on základ na mořích jí kladl, pevně ji usadil nad vodními proudy. Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě? Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí, ten, kdo nezneužije mou duši, ten, kdo nepřísahá lstivě. Ten dojde požehnání od Hospodina, spravedlnosti od Boha, své spásy.

Exodus 3:1-17 Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra, midjánského kněze. Jednou vedl ovce až za step a přišel k Boží hoře, k Chorébu. Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven. Řekl si: „Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří.“ Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh zprostředku keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ Odpověděl: „Tu jsem.“ Řekl: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět. Hospodin dále řekl: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců. Věru, úpění Izraelců dolehlo nyní ke mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují. Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“ Ale Mojžíš Bohu namítal: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?“ Odpověděl: „Já budu s tebou! A toto ti bude znamením, že jsem tě poslal: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře.“ Avšak Mojžíš Bohu namítl: „Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“ Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“ Bůh dále Mojžíšovi poručil: „Řekni Izraelcům toto: ‚Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.‘ To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení. Jdi, shromažď izraelské starší a pověz jim: ,Ukázal se mi Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, a řekl: Rozhodl jsem se vás navštívit, vím , jak s vámi v Egyptě nakládají, a prohlásil jsem: Vyvedu vás z egyptského ujařmení do země Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců, do země oplývající mlékem a medem.‘

Text kázání: Skutkové 7:44-48. Je to úryvek řeči Štěpánovy: „Naši praotcové měli na poušti stánek svědectví; Bůh přikázal Mojžíšovi, aby jej udělal podle vzoru, který mu ukázal. Tento stánek odevzdali svým synům, a ti jej za Jozue vnesli do země pohanů, které Bůh před nimi zahnal. Tak tomu bylo až do časů Davidových. David nalezl u Boha milost a prosil, aby směl vyhledat místo, kde by přebýval Bůh Jákobův. Ale teprve Šalomoun vystavěl Bohu chrám. Avšak Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, jak praví prorok.“
Kázání: Jak působí církev. Co dělá a má dělat charita. A mluví to nějak dnes k lidem? To jsou otázky, které si také kladou lidé nad církví. A tu bychom někdy potřebovali ten hořící a mluvící keř, řekli bychom si, že přece potřebujeme nějaké mocné znamení pro svědectví… Prostě nějaký impuls pro to, abychom svou víru učinili živou či více živou, abychom našli nějaké zvláštní místo proměny, po jakém se lidé někdy ptají a třeba očekávají zázrak. A zeptají se zrovna nás: My spolu s nimi můžeme často taková místa a takové stopy hledat – a s různým výsledkem. A s různým rovněž zklamáním. Anebo s překvapením! Četl jsem knihu rumunského faráře a profesora Mircea Eliadeho Posvátné a profánní. (profánní znamená asi tolik co „světské“) Tak jsem si položil takovou ekumenickou otázku, jestli nám trochu neublížilo "protestantské" chápání toho, že Hospodinova je celá Země a že celá je plná jeho slávy (třeba Izaiáš 6:3), katolíci třeba vnímají jako zvláštně posvěcený, tedy oddělený svatostánek, pravoslavní prostor za ikonostasem, židé svatyni svatých nebo svitek Tóry, kterého je radno se dotýkat nejlépe v rukavicích a ukazovat si v textu kovovou ručičkou, ukazovátkem – a kde my máme to posvátno? Co vy evangelíci máte za posvátné? zeptá se nás bratr katolík, já jsem podobnou otázku dostal ve čtvrtek na setkání seniorů od jednoho bratra pravoslavného. Ano, co my máme za posvátné? Někdy se právě zdá, ne že bychom měli zemi za posvátnou, když Hospodinova je všechna země, ale udělali jsme něco zcela opačného: My jsme tu zemi kolem nás takzvaně desakralizovali, zbavili posvátna. Jistěže něco podobného činí už Pán Ježíš, Písmo také říká, že „Hospodinova je všechna země“ (třeba žalm 24 nebo 98), ale jak už to tak umíme, dovádět všechno do extrémů, stane se, že někdy jako bychom Pána Boha už nikde kolem neviděli, a dovedeno do důsledků - nic nám není svaté.
A jak z toho ven? Zkusme to otočit a vnímat své okolí jako posvěcené. Ne jako zvláštně oddělené, ale celé prostoupené Boží přítomností. Vnímat Zemi jako prostor, kde si můžeme říct: „Pán Bůh je tu všude s námi, Pán Bůh nám není vzdálen!“ A to se má týkat i naší práce a veškerého úsilí, kdy si to vždy můžeme připomínat. Vždyť „Hospodinova je všechna země“ – a v historii se církev mnohdy scházela pod širým nebem, sám Pán Ježíš kázal třeba z loďky nebo na hoře. A apoštolové v dnešním čtení ze Skutků připomínají příběh Boží s lidem Staré smlouvy, píšíce tak další kapitoly smlouvy nové. Víte, někdy si říkám, i v kontaktu s jinými, novými náboženstvími, jaké by to bylo, kdyby Bible pokračovala až do dnešních časů. Viděl jsem rozhovor Uchem jehly se zpěvákem Tomášem Klusem, který řekl: „Když jsem si Bibli přečetl, řekl jsem si, že je načase napsat dvojku.“ Ale řečeno počítačovým slovníkem, pořád si vytváříme nové programy (a také stále aktualizujeme antivirovou ochranu), ale máme stále tentýž systém. Systém, který naplánoval Pán Bůh zjevený v Pánu Ježíši Kristu a potvrzený Duchem Svatým. A tak když po celé té Boží zemi chodíme, choďme po ní připomínajíce si, že jsme Bohem stvoření, Pánem Ježíšem vykoupení a Duchem Svatým proměnění a nově oslovení. A zde všude můžeme být překvapeni: Někomu pochopitelně může pomoci nějaké znamení, vnější znaky a symboly víry a církve či posvátného prostoru, mám tím na mysli třeba kříže, které najdeme v krajině a které jsou teď čerstvě zmapovány a je skutečně zajímavé, v jaké době a s jakou motivací vznikaly. Byly to například takzvané smírčí kříže, kterými dva rody či dva protivníci zpřítomnili a vyznávali, že před zrakem Pána Boha zanechali bojů či opakovaných křivd a společně jsou schopni nastoupit jinou cestu, totiž cestu smíření. I těmito stopami je poznamenána ta cele posvěcená země. I další věci v krajině a kolem nás ukazují i tu svatost a posvěcenost stvoření. Hory, doly, stráně, nebesa i zem zvučte ke cti Páně zvučným ohlasem, parafrázuje jedna píseň ze zpěvníku žalm 66.
Hledejme Boží stopy kolem nás! A choďme po týchž Božích stezkách, aby si ti lidé, které jsem zmiňoval na začátku, kteří se ptají, jak působí církev, aby si tito lidé spolu s námi našli jednu z těch Božích stezek v tomto světě. I když třeba otázky víry, svatosti a posvátnosti můžeme vnímat různě. U kříže, v kostele, s Biblí v ruce nebo zase docela obyčejně – s otázkami a důvěrou upřenou k nebesům nebo do vlastního nitra.
A tak ty Boží stopy můžeme nalézat společně. Nemusí to být vůbec cesta obtížná. Sám Pán Ježíš říká, že si na takovou cestu nemáme brát ani pevné boty, ani peníze, ani hůl, ani rezervní oblečení. Po cestě potkáme jistě i několik křížů, o kterých jsem dnes také mluvil. A jeden takový kříž může být i prázdný. A na něm bude viset nápis: „A kdybys mě přece jen hledal, jsem ve Tvém srdci.“