Bohoslužby dne 24. 6. ve Kdyni, neděle 4. po Trojici

161 Tebe, Bože, chválíme

Izaiáš 40:3-8 Hlas volajícího: „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně. I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa.“ Hlas toho, jenž praví: „Volej!“ I otázal se: „Co mám volat?“ „Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva. Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky.“

Svítá 300 Radostná

Marek 1:1-8 Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího. Je psáno u proroka Izaiáše: ‚Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!‘ To se stalo, když Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“ Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu. Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel. A kázal: „Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým.“

432 Bože, vylej požehnání – 1. sloka

Text kázání: Matouš 11:2-15 Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových; poslal k němu vzkaz po svých učednících: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Ježíš jim odpověděl: „Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ Když Janovi učedníci odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: „Na co jste se vyšli na poušť podívat? Na rákos, kterým kývá vítr? Nebo co jste vyšli zhlédnout? Člověka oblečeného do drahých šatů? Ti, kdo nosí drahé šaty, jsou v domech královských. Nebo proč jste vyšli? Vidět proroka? Ano, pravím vám, a víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: ‚Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu.‘ Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel; avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on. Ode dnů Jana Křtitele až podnes království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají. Neboť všichni proroci i Zákon prorokovali až po Jana. A chcete-li to přijmout, on je Eliáš, který má přijít. Kdo má uši, slyš.

Kázání:
„To je teda pěknej blázen,“ slyšíme občas o někom, kdo žije trochu jinak. Kdo patří do nějaké zvláštní party, skupiny, subkultury nebo kmene, jak se někdy říká. Nebo úplně stačí, aby někdo nenaplňoval naše představy, nacházel štěstí trochu jinak – a vyneseme nad ním soud. Může se nám to stát klidně i podvědomě tak, že tím nemyslíme ve skutečnosti ani nic zlého. A třeba ani ne veřejně, stačí, když si cosi pomyslíme.
Vyznávám, že často hřeším, myšlením, slovy i skutky a nekonám, o mám konat, zaznívá v liturgii bratří kato-líků. Říká to o nás všechno. A není to nic nového.
Takže jako lidé vyneseme soud. Je to blázen. Tento zrovna žije na poušti a živí se kobylkami a medem. Co by na to řekl Pán Ježíš? Asi vždycky se lidé více či méně poměřovali, porovnávali, proč ten či onen jako by ne-patřil mezi nás či vůbec do společnosti… Prostě – nezapadl. A tak i Jan Křtitel. A když o něm a o reakcích lidí Pán Ježíš slyší, ptá se docela logicky zástupů, proč přišly na poušť, co se tedy vydaly hledat? Čekaly re-prezentativně ustrojeného proroka v taláru nebo v ornátu, který sedí důstojně na křesle a rozdává moudra? A dozvíme se, že se to tak stává, když se představy lidí o Pánu Bohu, o náboženství, o církvi nenaplní a oni jsou pak zklamáni, co že tedy děláme a neděláme a měli bychom – ale to není nic nového. Když se Pán Ježíš ptá, koho tedy ty zástupy chtěly spatřit – i dnes jsou zhruba dvě skupiny lidí: Někteří si myslí, že buď jsou kazatelé nebo i všichni křesťané takoví ti „kravaťáci“. A druhá skupina když nás potká různě ve světě, tak se najednou velmi diví, co všechno ti křesťané vlastně mohou a ptají se, čím se tedy liší od ostatních. A v podobné situaci jsou v našem příběhu i Jan Křtitel a Pán Ježíš.
Kdo vlastně byl Jan Křtitel? K Janu Křtiteli se jmenovitě hlásí náboženská skupina mandejců, která koná i opakovaný křest na očištění od hříchů. A to dělají dodnes. Když už jsme u toho omývání a očišťování, mus-limové se umývají pokaždé před modlitbou, a to velmi důkladně. A i Jan Křtitel mluví o očištění.
Tak se na Jana Křtitele, toho biblického podivína, podívejme blíže: Víme o něm hlavně z biblického svědec-tví. Žil jako poustevník, tak proto pro někoho podivín. Křtil v Jordánu, který tak bylo nutno projít stejně jako při návratu starozákonního Izraele z Egypta. A kázal. A kázal ostré Slovo, Slovo o pokání, Slovo o nutnosti obrácení, Slovo o nutnosti projít tím Jordánem do nové země, do nového života - nic pohodlného, přesto se za ním lidé vydávali i do tohoto jeho ústranní. A v našem dnešním čtení o něm Pán Ježíš mluví. Jen bych se zeptal: Neprotiřečí si při tom trochu? Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel; avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on. Takže co to znamená:
Z přirozených lidí není větší než on: Pán Ježíš byl také i pravým člověkem, aby nám byl nablízku, ale Jan Křtitel přijal na sebe jako první tu službu služebníka Kristova, v pravoslavné tradici se rovněž nazývá Před-chůdce. A Pán Ježíš, který se tu kazatelskou práci historicky asi učil od něj, ukazuje na jeho příklad.
Jak Jan působil: Působil na poušti, takže lidé museli jít za ním, pokud to někoho zajímalo, co kázal a co prorokoval. My jako církev sice nepůsobíme na poušti, ale také jsme „odkázáni“ na lidi, které zajímá, co děláme, co kážeme a proč to děláme.
Komu máme být podobni my? Jistěže se nabízí zbožná a jakoby samozřejmá odpověď, že přece Pánu Ježíši. Ale když se podíváme na příklady svědků víry, pak se mi zdá, že máme být spíše Jany, kteří ukazují cestu. To není vůbec podřadná role; Pokud bychom na cestách neměli ukazatele a v autě navigaci nebo mapu, asi bychom se občas ztratili. A přitom ta navigace nebo směrovky na cestě nejsou méně důležité než onen cíl. Tím cílem je Pán Ježíš Kristus, ale i sám Jan se v jednu chvíli ptá, když je ve vězení a má čas přemýšlet: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ To se týká i nás, i když máme tu navigaci. Také se ptáme na tu pravou cestu a toho správného průvodce.
A když se mluví o tom, že máme následovat Pána Ježíše, tak tak můžeme učinit právě po Janově způsobu: Ne nutně asketickým životem, ale otázkami, hledáním, rozpoznáním cesty a je-li to potřeba, třeba také uvažováním v ústranní. Když to lidé kolem Pána Ježíše srovnávali, jak působí každý z nich, Pán Ježíš jim oponuje, že vlastně jim nebyl dobrý ani jeden: Jana Křtitele coby poustevníka měli za blázna – a Pána Ježíše, který na rozdíl od něj žil ve světě, sám se stýkal s lidmi a vyhledával je a nevyhýbal se ani zábavě, několikrát byl také na svatbě – tak toho kritizují jako požitkáře. A Jan Křtitel i Pán Ježíš ukazují na důležitou změnu, jakou byl přechod-ponoření-křest v Jordánu. Jako Izraelci přešli řeku a vstoupili z Egypta do Země zaslíbené, tak Jan Křtitel tím přechodem a ponořením ukazuje cestu k novému životu.
A co si tedy můžeme vzít od samotného Jana Křtitele? Písmo nám říká: Jan sám nebyl tím světlem, on sám na to i upozorňuje, ale je takovým předstupněm. Sám říká, že Ježíš bude větší než on. Je i předřečníkem, říká, že Pán Ježíš nás naučí všemu. Je i takovou forbínou, předscénou, jakou používali třeba Voskovec s Werichem. Než začne to hlavní, ještě něco prožijeme a něco se dozvíme. A řečeno s Járou Cimrmanem, Jan Křtitel je seminářem k Pánu Ježíši. To hlavní teprve uvidíme.
Co si z toho všeho o Janu Křtiteli můžeme vzít my sami? Protože podle učení apoštolů a tradice církve máme svědčit o Pánu Ježíši, to jest ukazovat i na společenství církve a to oboje znamená pozvat ke křtu. Ta cesta Páně, o níž mluví Jan, může být různě dlouhá. Ale ten hlas volajícího na poušti se tou pouští rozléhá a o cestě Boží je zaslíbeno, že se po ní může ubírat úplně každý. A právě na té poušti se ukázaly a ukazují věci a skutečnosti života, které přetrvají a které ne: Tráva usychá, květ vadne, ale Slovo Boha našeho zůstává navěky. I my trávu pokosíme a shrabeme, vyroste zase nová, a i dalšího pozorování darů života jsme účastni i na základě Božího Slova. Část nám zde zvěstuje Jan s Pánem Ježíšem. To hlavní teprve přichází a Jan trpělivě vysvětluje třeba těm, kdo se přicházejí křtít, co znamenají ta slova ze Starého Zákona a co my s nimi dnes. Něco, na co jsme dlouho zvyklí, se najednou prolomí, slova ze Starého Zákona najednou získávají jiný obsah, životní změna, na kterou jsme dlouho čekali, je najednou skutečností – a my máme v ruce pořád ty své staré zákony (s malými písmeny), a tu musíme pečlivě poslouchat ty Jany Křtitele kolem nás, abychom mohli jít správnou cestou a aby nám lidé kolem a právě třeba ti, kdo jsou nám nejblíže, tu cestu věřili.
A tak v tomto Janově pozvání i my jsme a máme být jeho následovníky. Janův příklad nám říká toto: Máme vydávat svědectví, ať již na té různě vypadající poušti nebo i v běžném životě ve společnosti. Je-li to potřeba, máme a můžeme se podílet na křtu, když někdo přijme Pána Ježíše do svého srdce. Máme vydávat takové svědectví, jaké v-dával Jan. I když nás okolí bude mít třeba za blázny. Nebo i Pána Ježíše má někdo z různých částečných informací leckdo za blázna. A tu máme na Pána Ježíše ukazovat, jaká že je ta jeho cesta. Co to znamená, když někdo volá na poušti. Co volá. Jak zavolal také nás a co jsme od něj uslyšeli. A co je v tom nového. Přesně takovým způsobem se Jan Křtitel stal průvodcem, průvodcem k Pánu Ježíši. Právě dnes si připomínáme svátek Jana Křtitele připomínáme.

579 Ó Králi věků důstojný – 622 Zůstaň s námi, Pane