Bohoslužby dne 8. 9. 2019, 12. neděle po Trojici

Píseň: Sv 117 Je stále přítomná

1. čtení: Da 4:1-6.16-26

Píseň: 163 Hospodin sám národů Bůh

2. čtení: Da 4:26-34

Píseň: 192 Dobře staví, kdo zná a ví

Text kázání: Zj 2:18-29 Andělu církve v Thyatirech piš: Toto praví Syn Boží, jenž má oči jako planoucí oheň a nohy jako zářivý kov: „Vím o tvých skutcích, lásce a víře, službě a vytrvalosti; vím, že tvých skutků je čím dál více. Ale to mám proti tobě, že trpíš ženu Jezábel, která se vydává za prorokyni a svým učením svádí moje služebníky ke smilstvu a k účasti na modlářských hostinách. Dal jsem jí čas k pokání, ale ona se nechce odvrátit od svého smilstva. Hle, sešlu na ni nemoc a do velikého soužení uvrhnu ty, kdo s ní cizoloží, jestliže se od jejích činů neodvrátí; a její děti zahubím. Tu poznají všechny církve, že já vidím do nitra i srdce člověka, a každému z vás odplatím podle vašich činů. Vám ostatním v Thyatirech, kteří nepřijímáte toto učení, kteří jste nepoznali to, čemu říkají hlubiny satanovy, pravím: Nevkládám na vás jiné břemeno. Jenom se pevně držte toho, co máte, dokud nepřijdu. Kdo zvítězí a setrvá v mých skutcích až do konce, tomu dám moc nad národy: bude je pást železnou berlou, jako hliněné nádobí je bude rozbíjet – tak jako já jsem tu moc přijal od svého Otce. Tomu, kdo zvítězí, dám hvězdu jitřní. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“

Sestry a bratří, k dnešnímu čtení z proroka Daniele a konkrétně k vládě krále Nabúkadnezara mi přišla na mysl píseň Voskovce a Wericha Kat a blázen:

Z čista jasna, kde se vzal,
pan Nikdo tu se vzal,
křičel, jak si předsevzal:
„Já chci vládnout!“
Nemluvil a jenom řval,
co nedal, to sliboval,
ale na svá bedra vzal
funkcí hromadu.
Prohlásil se za krále, za
blázna, za kata,
takže vznikla situace
značně napjatá. A tak z kata
a blázna
vznikla hodnost svérázná,
vylíhnul se nový tvor,
blázen diktátor.

A jak ten král-diktátor působil a co dělal mezi Božím lidem? Nejdříve (a opakovaně, jak z knihy Daniel vyplývá) nechtěl uznávat Boží svrchovanost a tu uvrhl Daniele do jámy lvové, tu jej zase i s jeho přáteli chtěl nechat upálit ve vysoké peci sedmkrát rozpálené, že by se za ni nemusely stydět ani Vítkovické železárny. Pak se ale obrátil, jak čteme v dnešním textu, který dokonce vyznívá jako Nabúkadnesarovo vyznání víry: On byl napřed spokojený a čteme, že se procházel po svém královském paláci, když vtom k němu dolehl Boží hlas a na králi samotném se splnilo proroctví, že rok měl žít v poušti daleko od lidí. Nabúkadnesar dochází k obrácení. Ale ne sám od sebe. Po rozhovoru s Danielem a po zkoušce ve vyhnanství na poušti zde Nabúkadnesar najednou říká: Dobrořečil jsem Nejvyššímu a chválil jsem a velebil Věčně živého, neboť jeho vladařská moc je věčná, jeho království po všechna pokolení. Vyznání pak pokračuje, že činil pokání a směl se vrátit a Boha Šadrakova, Méšakova a Abed-negova vyznal jako Krále nebes.

A teď jak je to se záchranou Boží: Když vedle sebe postavíme Daniele s jeho druhy a Jana Husa, může nám biblický příběh připadat jako výsměch. Koho tedy Pán Bůh ve skutečnosti zachraňuje? Máme pro to odpověď?

Čteme také Zjevení jako knihu proroctví pro církev. A církev v Thyatirech, to je malý sbor ve městě, které bylo známé barvením látek. Taky tam sídlila vojenská posádka, která střežila významnou obchodní cestu.

A zde je směřováno zjevení Syna Božího se zářivýma nohama ze vzácného kovu. To je znamení, které bylo zjeveno podobně už Danielovi. Teď má malému sboru zvěstovat, že Pán Ježíš pevně stojí jako jistota víry.

Této církvi je pak zvěstováno povzbuzení, protože musí zřejmě čelit nějakému nebezpečnému učení. Protivenství proti křesťanům. Tentokrát to neznamená pronásledování, ale otázku víry. Dokonce je zde řeč o ženě Jezábel, což byla žena zlého starozákonního krále Achaba. Jan vůbec rád používá starozákonní obrazy, aby vždy konkrétním podobenstvím pomohl té které církvi. A hovoří o tom, že služebníky Kristovy svádí Jezábel ke smilstvu a k účasti na pohanských hostinách. Smilstvo nemusí nutně znamenat hříchy v manželské a sexuální oblasti, ale jde o věrnost Pánu Bohu. Proto se zde píše o účasti na pohanských hostinách. A o Jezábel pak Pán Ježíš říká, že na ni sešle nemoci – nemoc jako trest od Pána Boha se objevuje spíše výjimečně, zde je to spíše znamení Božím protivníkům, kteří svádějí věřící. A teď co to může znamenat? Jistě, jde o nějaké pokušení tam, kde křesťané musejí dělat nějaké kompromisy se světem a pro každého to znamená něco jiného. Byli a jsou například věřící, kteří odmítají vojenskou službu a raději volí službu civilní, dříve se dobrovolně přihlašovali dokonce na službu v dolech. Vojenská služba trvala dva až tři roky, do dolů se šlo na deset. Ale stále je to živé Slovo, pokud známe ve svém životě oblasti, kde se rozhodujeme, kde nechceme dělat kompromisy.
Takže stále zde máme Slovo od Pána Ježíše, který o nás ví, který nás zná, ví, že někdy se musíme vyrovnat s protivenstvím, strachem, nevíme třeba, jak dlouho nám ta vytrvalost v životě vydrží nebo ne vždy dokážeme hned poznat nebezpečí. Jenom musíme nakonec najít tu správnou cestu, abychom dokázali volit mezi dobrým a zlým. Proto Pán Ježíš dále říká: Tu poznají všechny církve, že já vidím do nitra i srdce člověka, a každému z vás odplatím podle vašich činů. A dále přichází povzbuzení: Vám ostatním v Thyatirech, kteří nepřijímáte toto učení, kteří jste nepoznali to, čemu říkají hlubiny satanovy, pravím: Nevkládám na vás jiné břemeno. Jenom se pevně držte toho, co máte, dokud nepřijdu.

A u Danielova či spíše Nabúkadnesarova příběhu jsem se ptal, jestli tedy Pán Bůh zachraňuje. Ano, On zachraňuje, jen někdy jinak, než je pro svět i pro nás srozumitelné.
A také proto tu máme i knihu Zjevení a to dnešní povzbuzení od Pána Ježíše si řekněme tak, že máme jen jeden úkol, nebo: jen jedno nebezpečí. Je to falešné učení, které nám bude chtít přímo nebo skrytě namluvit, že vláda tohoto světa je rozdělená, nic není jisté, je otázka, jaké noviny dnes vůbec číst a tak dál. A ten úkol pro nás v takové situaci je nedat na fámy a blbou náladu.

Kdo zvítězí a setrvá v mých skutcích až do konce, tomu dám moc nad národy. Pán Ježíš že by mluvil o křesťanské politice, o křesťanské vládě? Je to spíše povzbuzení té hrstce křesťanů, že najednou na jejich víře záleží více než na vládě tehdejší římské říše. A dnes? Na nás záleží ta moc a hodnota našeho vyznání, i když se navenek zdá, že nám to může zkazit kdejaká čarodějnice Jezábel. Pro Daniele stejně jako pro křesťany v Janových sborech zde existovalo určité pokušení zříci se své víry nebo aspoň šlo o zkoušku se svým vyznáním nějak proplout v normálním životě. A zde Jan povzbuzuje tu svou církev a také nás všude tam, kde jde o naši víru. Ne jako pózu nebo postoj, ale jako bezpečnou půdu pod nohama proti tušenému i skutečnému nebezpečí.

A na rozdíl od království babylonského, jehož nohy viděl Daniel jako hliněné, stojí Pán Ježíš v pevných, dokonce kovových a zářivých botách. Tak nikdo na nás nemůže, žádná Jezábel ani žádný Nabúkadnesar.

Píseň: Sv 154 Neboj se