Bohoslužby dne 12. 7.

Introit + apoštolský pozdrav

Píseň: 500

Modlitba

Čtení: Jb 1:21-22 Job pravil: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ Při tom všem se Job nijak neprohřešil a neřekl proti Bohu nic nepatřičného.

Píseň: 53

Čtení: Ž 53 Pro předního zpěváka, při tanečním reji. Poučující, Davidův. Bloud si v srdci říká: „Bůh tu není.“ Všichni kazí a bezprávně kdeco zohavují, nikdo nic dobrého neudělá. Bůh na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli. Odpadli však všichni, zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo. Což nevědí ti, kdo páchají ničemnosti, kdo jedí můj lid, jako by jedli chleba, ti, kdo Boha nevzývají, že se jednou třást budou strachem, strachem, jaký ještě nebyl? Kosti toho, kdo tě oblehl, Bůh rozmetá, zahanbíš je, protože je Bůh zavrhl. Kéž už přijde Izraeli ze Sijónu spása! Až Bůh změní úděl svého lidu, bude Jákob jásat, Izrael se zaraduje.

Píseň: Sv 141 Kde jsi, můj přemilý

Základ kázání: Ž 42 Pro předního zpěváka. Poučující, pro Kórachovce.
Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože! Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před Boží tváří? Slzy jsou chléb můj ve dne i v noci, když se mne každý den ptají: „Kde je tvůj Bůh?“ Vzpomínám na to a duši vylévám v sobě, jak jsem se v čele zástupu brával k Božímu domu, jak zvučně plesal a vzdával chválu hlučící dav, když slavil svátek. Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jen jemu, své spáse. Můj Bože, duše se ve mně tak trpce rmoutí, proto mé vzpomínky za tebou spějí z krajiny jordánské, z chermónských končin, od hory Miseáru. Propastná tůně na tůni volá v hukotu peřejí tvých, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne valí. Kéž ve dne přikáže Hospodin milosrdenství svému a v noci své písni být se mnou! Modlím se k Bohu života mého, promlouvám k Bohu, své skále: „Proč na mě zapomínáš, proč musím chodit zármutkem sklíčen v sevření nepřítele?“ Smrtelnou ranou mým kostem jsou protivníci, kteří mě tupí, když se mě každý den ptají: „Kde je tvůj Bůh?“ Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse. On je můj Bůh.

Existuje Bůh? objevilo se napsáno na lístečku na přání, které jsem nabídl pro prázdniny. Téměř určitě vím, kdo to psal a dnes tu mezi námi není. Ale ta otázka mě pak provázela a možná občas donutila k přemýšlení. Tu otázku jsme asi každý někdy slyšeli a možná jsme ji sami také někdy vyslovili. A u jednoho článku na internetu jsem viděl klasický červený londýnský autobus s nápisem: Bůh pravděpodobně neexistuje. Tak se přestaňte obávat a užijte si života. – Nevím, zda bych si takový život užil. Ale zpět k tomu hledání Boha: Prvně jsem totiž zjistil, že i v katechismech a nejrůznějších církevních příručkách je poměrně složité tuto otázku po samotné Boží existenci najít. Nebo třeba odpověď, že o Bohu vypovídá víra církve, něco řekne člověku, který hledá společenství a třeba už prochází přípravou ke křtu, ale stejně tak může nějaká skupina věřit v neviditelné létající špagetové monstrum. A tak přece pro ty, kdož třeba teprve hledají, musí být docela nesnadné, když dostanou do rukou knížečku, kde už Pán Bůh automaticky existuje a jdeme dál. Protože třeba ta cesta k obrácení může být právě hodnotná a zhodnocená tím, že a jak jsme Pána Boha našli. Dokázal bych popsat osobní obrácení, nevím ale, jaké to je, když tedy nevěřící člověk, nevyrostlý v křesťanské rodině, zcela nově pozná Krista a uvěří. Vím ale, že obrácení není rozhodně jednorázová záležitost, naopak že Pán Bůh s námi musí zvládat takové ty naše cesty nahoru-dolů, kdy si jistě sami mnohé podobné otázky klademe, otázky pochybovačné či skeptické nebo jinak vzešlé ze smutku – a nebo se rovnou rozhodneme na jakékoli vlastní otázky rezignovat a neřešíme je. A tak je vlastně dobře, pokud máme ještě chuť si otázky klást. Tak se tedy podívejme na to uvažování u biblických svědků. Zjistíme, že jsme jim v mnohém podobni. A že jsme třeba už ušli nějakou cestu. I v otázkách, zda existuje Bůh. A proč o tom kázat? Vždy, když se formovalo vyznání víry nebo když se píše nový katechismus a průvodce ke křtu pro děti nebo pro dospělé, my sami můžeme procházet takovými otázkami, znovu a nově ěPána Boha objevovat a pokaždé k nám může promluvit jinak a aktuálně. Tak, jak to zrovna potřebujeme. Prorok Izaiáš říká, že Bůh každého z nás povolal naším jménem (Iz 45:4).

Oproti tomu máme v Písmu ale svědectví i o tom, jak uvažuje člověk naopak nevidící Boha. A i to nám může pomoci. Bloud si v srdci říká: Bůh tu není. Ale to není popis skeptického velblouda, lépe to přece jen mají kraličtí: Říká blázen v srdci svém: Není Boha. Tedy rovnou takového člověka označit za blázna či tvora pobloudilého, není to proti náboženské svobodě? A zde se nabízí odpověď, že od té doby, co (někteří) lidé přestali věřit v Boha, věří všemu.

Ovšem pak jsou chvíle, kdy ke skepsi, řekli bychom, máme objektivní důvody. Třeba když se člověk dozví o těžké nemoci. Ale i takové situace jsou v Bibli popsány a právě ti autoři žalmů, věřící lidé, kteří ve své situaci našli nejlepší východisko v písni, o tom vyprávějí. Zpívají. Potřebují se z toho vyzpívat. Tady se ukazuje omyl Karla Marxe, který náboženství i kulturu řadil až do nadstavby a považoval za nutné pro člověka mít nejprve materiální základnu. Asi to myslel sám dobře, ale ukazuje se opak, že právě tam, kde se materiálních a jiných prostředků nebo třeba svobody nedostává, vznikají jakoby v presu, v lisu, pod tlakem, i ve smutku například, ta umělecká díla i duchovní písně.

A tak právě ta kniha Žalmů dost o Hospodinu samotném vypovídá: Hned tři žalmy mluví o Bohu jako štítu, další tři o skále, další tři o králi, dva o pastýři, dále se dozvíme o soudci, útočišti a Bůh je představen i jako tvrz, tedy nedobytný hrad; když je potřeba, je to mstitel, ale i zachránce, a na cestě víry uzdravovatel, ochránce, živitel a vykupitel. O některých takových rolích nebo obrazech si dokážeme představit, co znamenají. A znamenají i útěchu, pokud se nám mají stát náhradou nebo základem za něco, co jsme třeba ztratili a co postrádáme. Deus semper maior, Bůh je vždy větší, říká staré latinské přísloví.

A právě zde se ukazuje, že zrovna biblické žalmy jsou takové žebříky, schodiště nebo záchranná lana. Někdy třeba nejedou tak rychle jako hasičské auto a my už propadáme beznaději, ale aby to nebylo jako s tím topícím se člověkem: Řekl, že jej Bůh zachrání a nevšiml si přitom, že mu Hospodin poslal záchranáře i s vrtulníkem. To je někdy varování už v Bibli, abychom se svými starostmi nezůstali sami. Varování, či spíše upozornění, aby nepřevážila naše lidská nedůvěra či ostražitost. Dostáváme povzbuzení: Uval na Hospodina cestu svou a slož v něm naději, onť zajisté všecko spraví. (Ž 37:5)
Modleme se.

Píseň: 189

Přímluvy + modlitba Páně

Požehnání: aronské

Závěrečná píseň: 168