Bohoslužby pod širým nebem 19. 08.

Sv 246 Pane, dnešek je den chvály

1. čtení: Ž 71:1-3
Utíkám se k tobě, Hospodine, kéž nikdy nejsem zahanben! 2Pro svou spravedlnost mě vysvoboď, pomoz mi vyváznout, skloň ke mně své ucho, buď mou spásou. 3Buď mi skalním příbytkem a budu se tam uchylovat stále. Rozhodls o mé záchraně, tys můj skalní štít, moje pevná tvrz!
623 Důvěřuj se v Pána

Text kázání: Mk 7:31-37
Ježíš se vrátil z území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole. Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: „Effatha,“ což znamená ‚otevři se!‘ I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně. Ježíš jim nařídil, aby to nikomu neříkali. Čím více jim to však nařizoval, tím více to rozhlašovali. Nadmíru se divili a říkali: „Dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč.“

Kázání:
Milé sestry a milí bratří,
stal se zázrak. A zaznamenal jej evangelista Marek. Ale skoro se tu nabízí otázka z filmu Pelíšky: „A komu tím prospějete?“ Do biblické doby se nevrátíme, těch, kteří prý takto umějí léčit, je málo … A konkrétně Marek se v těchto příbězích uzdravení skoro vyžívá. A proč? Co nám má dnes evangelium říct?
Je důležité, že Pán Ježíš tak jedná s jednotlivým člověkem. Nepořádá masová uzdravovací shromáždění, o kterých jsou občas zprávy a dějí se tam skutečně téměř zázračné věci. Pán Ježíš naopak většinou říká, aby o tom nikdo nikde nemluvil, jenom maximálně doporučí ukázat se kněžím po uzdravení z malomocenství. Ale netočí se o tom reportáž televize Nova.
Co nám chce ukázat Pán Ježíš? A co nám chce o tom říct evangelista Marek? Chce nám říci, že Pán Bůh v Ježíši Kristu jedná s každým jednotlivým člověkem. Každého zná Pán Bůh také jménem, jak řekl prorok Izaiáš. A dosti často je to jednotlivá, tichá a třeba i tajná záležitost lidského srdce, ve skrytu, tak, že o tom ví jen ten uzdravený a pak samozřejmě Pán Bůh. Jistěže má v určitých chvílích smysl vydávat svědectví druhým. Jenže komu pomůže svědectví o tom, že němý promluvil a hluchý slyší? Když se s různou lidskou bolestí setkáváme dodnes? Nedělá si z nás Bible tak trochu legraci?
Věřím, že ne. Jen to chce pozorně číst. A tady se otvírá otázka, jak čteme Bibli. Když budeme číst Bibli jako návod k použití, je nebezpečí ji brát jako návod na použití Pána Boha - pak dříve nebo později řekneme: „Ale takto Pán Bůh nefunguje!“ A pokud se čte tento příběh stále znovu a promýšlí se, mohlo by snad někoho napadnout: „Pán Bůh se nějak pokazil.“ Ale ne, Pán Bůh se nepokazil, to jen je třeba číst i věci kolem. Ano, slepí vidí, hluší slyší, malomocní jsou očišťováni, protože předtím byli takzvaně nečistí a nemohli se podle tehdejších představ třeba účastnit bohoslužby! A Pán Ježíš vložil prsty do uší a dotkl se jazyka – na vynález znakové řeči si musíme ještě 1600 let počkat – v tom konkrétním příběhu je důležitý i fyzický kontakt. A uzdravení zároveň. Dotknout se druhého člověka znamená vzít jej vážně – vážně jej vzít za ruku. Tak je tomu třeba i při pozdravení pokoje. Tak je tomu třeba i na návštěvách v domově pro seniory, přivítání i rozloučení s podáním ruky je věc na první pohled samozřejmá a běžná – také ale řekne mnoho a často více než slova. Takže Pán Bůh funguje i takto, že přichází k člověku hluchému a němému, rozuměj i k člověku, který nikoho neslyší a který si nemá s kým promluvit. A tady pomůže i pouhé podání ruky.
A právě i v tom našem příběhu o uzdravení hluchoněmého tento fyzický kontakt byl důležitý. Říká se tak: Pán Bůh přichází k tobě, jsi pro něj jedinečný a on ti to říká způsobem, který ucítíš. Pozdrav a uzdravení mají ne nadarmo stejný kořen slova. Obracejí se vždy ke konkrétnímu člověku. Který je po-zdraven, u-zdraven.
A svými smysly takto můžeme poznat nebo ucítit Pána Boha. Někteří z vás si pamatujete svůj křest – stejně tak i v našem příběhu se Pán Bůh soustředil na ty smysly, kterými obdarovaný a uzdravený postřehl: Aha, teď se se mnou děje něco zvláštního, přichází nějaká změna. A totéž se děje i při Večeři Páně: Okuste a uzříte, jak dobrý je Pán, říká se také v liturgii. Pán Bůh se nám dává poznat pro všechny naše smysly.
A to poslední Slovo po všech těch zázracích, jak to předpověděl už Izaiáš, poté říká: … chudým se zvěstuje evangelium. To je důležité. Na základě toho všeho dobrého, co Pán Bůh s námi koná, jak se nás také dotýká, se zvěstuje evangelium. Které zní i nemocným, které zní i těm, kteří přišli pozdě, to evangelium zní i těm ve druhé řadě nebo na konci fronty, a tak získáme i odpověď na otázku ne jak Pán Bůh funguje, ale jak může jednat v mém, tvém životě, v životě každého, kdo se začne ptát třeba i tak, jak Pán Bůh funguje. Funguje tak, že nám poslal zprávu. A když si ji přečteme, získáme nový zrak a nové srdce. A v tom je právě to svědectví dnešního evangelia, nebo chcete-li svědectví o zázraku – tím, že Pán Ježíš zemřel a „naše nemoci na sebe vzal“, tak tím měl a má na zřeteli i naše oči, uši, kolena, cukrovku atd.
Byli samozřejmě takoví, kteří Pána Ježíše považovali jenom za kouzelníka. Ale pak se také většinou ptali, jakou to Pán Ježíš má moc. A tady se otevírá svědectví víry. A stejně tak byli tací, kteří vzali židovská Písma (tedy Starý Zákon) a ptali se, co že Pán Ježíš přináší nového. Tak jim všem na svědectví právě Pán Ježíš uzdravoval a dokládá jim to tím Slovem z proroka Izaiáše o tom, že slepí vidí a hluší slyší, podle dalších textů jsou také malomocní očišťování – a chudým se zvěstuje evangelium. (Izaiáš říká, že slepí prohlédnou z temnoty a ze tmy a ti hluší uslyší Slovo knihy. – Lk 7:22 > Iz 29:18.19) A o tom uzdraveném je pak řečeno, že dříve hluchý a špatně mluvící nyní mluvil správně. Takže také mohl vydat srozumitelné svědectví. To je ta dobrá zpráva: Pán Bůh ví o našich očích, uších, kolenou, zná nás a ukazuje nám takovou cestu, která nemusí být vždy nejkratší. Ale nejsme na této cestě sami. I když nemusíme jít vždycky zkratkou. I když se setkáváme s tím, co vpadá absurdně: Tak třeba exodus: Nejkratší cesta z Egypta do Země zaslíbené mohla měřit asi 500 kilometrů. A přesto lid Boží šel z Egypta zdánlivě nesmyslnou oklikou po 40 let. Tak se i nám může zdát, že nás Pán Bůh vede přes Sinajskou poušť, zatímco ostatní už mají postavený nový chrám. Ale často za jakou cenu. I Pán Ježíš k tomuto místu uzdravení procházel oklikou, někdo změřil, že je to jako by jel z Brna do Prahy přes Plzeň. A tak se zde ukazuje třeba i ze Starého Zákona, že ti, kdo by se, obrazně řečeno, z Egypta dostali nejrychleji a s minimální námahou, nemusejí být v životě automaticky šťastní. Nemusejí prožívat vždy jen to dobré. A další paradox, někdy se dokonce vyplatí nechat růst pšenici i plevel dohromady a rozdělí se to až při sklizni.
A tak když slyšíme o těchto Božích paradoxech, nebojme se toho, že bychom se vydávali na nesmyslnou cestu. Pán Bůh nám vždycky dá, z čeho se můžeme radovat a co můžeme považovat za zázrak. Ptejme se, co lze za zázrak považovat. A každý asi objevíme něco trochu jiného. A to je ten smysl evangelia, můžeme říci – tak to Pán Bůh chtěl. Abychom se s tím dobrým, co objevíme, sdíleli a společně radovali a mohli také společně přijímat. Slovo pro večeři Páně, Eucharistie, znamená díkůvzdání, poděkování. I dnes máme možnost společně poděkovat. A tady je odpověď na otázku „A komu tím prospějete?“ Prospět můžeme ne prvotně tím, že budeme teď a tady slavit Večeři Páně, ale tím, že budeme rozdílet, lámat a krájet a rozlévat a rozdávat. Společně. Prospět tedy můžeme ne hlavně tím, co bychom jedli, pili, slavili a prožívali teď a tady ve společenství sboru, ale tím, co poneseme do světa. Tak to řekl Pán Ježíš učedníkům a to platí i pro nás. A pro někoho můžeme způsobit zázrak. A nám samým se pro zázrak otevřou oči jako učedníkům.

Modlitba

677 Až doposud nás provází
702 Mír na Zemi daruj nám