Bohoslužby dne 14. 10. ve Kdyni, neděle 20. po Trojici, díkůvzdání (starocírkevní perikopy)

Sv 244 Pána vítej

1. čtení: Ž 34:5 Dotázal jsem se Hospodina a odpověděl mi, vysvobodil mě od všeho, čeho jsem se lekal.

12 Když na rozcestí stojíš (ze zpěvníku pro biblické hodiny)

2. čtení: Matouš 22:1-14 A Ježíš k nim (k farizeům) znovu mluvil v podobenstvích: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu. Poslal služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu, ale oni nechtěli jít. Poslal znovu jiné služebníky se slovy: ‚Řekněte pozvaným: Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!‘ Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem. Ostatní chytili jeho služebníky, potupně je ztýrali a zabili je. Tu se král rozhněval, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: ‚Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli jí hodni; jděte tedy na rozcestí, a koho najdete, pozvěte na svatbu.‘ Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky. Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. Řekl mu: ‚Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?‘ On se nezmohl ani na slovo. Tu řekl král sloužícím: ‚Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘ Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán.“

648 Kristus je má síla

Text kázání: Efezským 5:15-21 Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně. A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost, ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým.

Kázání: Sestry a bratří,
19. století nebylo nazýváno jen stoletím páry, ale také to bylo století velkého očekávání. To bylo spojeno s určitým novým čtením a vnímáním biblického svědectví a něco viselo ve vzduchu. Proto i takovéto napomenutí, jaké jsme slyšeli v epištolním čtení, mnoho lidí inspirovalo. Říkali si: Tak je třeba se zastavit a něco zkusit udělat třeba jinak, než jak jsme to v církvi přijímali doposud a třeba se samozřejmostí. V dějinách naší církve třeba: Nezůstalo jen u tolerančního patentu, i dále lidé přijímali nová oslovení. A tak se velkého rozmachu dostalo pietistům, kteří vlastně vynalezli biblické hodiny a domácí skupinky; dále na tuto práci navázali tzv. rozhodní křesťané, třeba na Slezsku; pak také z určitého zaujetí vzniká letniční hnutí. A tak i dále různí kazatelé i členové farností a sborů četli Bibli a objevovali zde různá znamení: adventisté chtěli vypočítat příchod Pána Ježíše, ale pak si řekli, kde se stala chyba, a až do dnešních dob pilně budují s ostatními církvemi biblické svědectví. Od nich se inspirovali další a našli jiná data… to vše ale v upřímné víře, že teď, právě teď nastaly ty dny zlé, že teď právě je třeba ta změna, že teď nastal ten pravý čas. Každý chtěl ve své době upřímně najít to pravé znamení pro svůj odpovědný křesťanský život. Koneckonců už třeba jednota bratrská a Jan Amos Komenský nevyjímaje čerpali mnohá znamení z knihy Zjevení, protože hledali naději do budoucích časů.
Tak teď je na nás najít i nějaké ty souvislosti, když ten epištolní text nám dnes může znít trochu mravokárně. Abychom si prý dávali pozor, jak žijeme a pamatovali na moudrost…
Jenže kudy do toho: Když v evangeliu slyšíme podobenství o trpícím a zabitém služebníku, mohly by nás napadnout Velikonoce. O trpícím a vydaném služebníku mluví třeba prorok Izaiáš. Ale kromě toho: Také to svědectví je pro nás, do každé doby, vždyť pořád kolem sebe vidíme: Všude jsou zváni a shromážděni zlí i dobří, jak se v textu výslovně říká. V tomto ohledu to pozvání Kristovo není výběrové, není elitářské, nejsou zváni jen někteří. A co se týče času, právě to očekávání víry zde bylo vždycky a můžeme ty texty číst vždycky znovu a nově. A zde je právě odpověď těm mnohdy upřímným prorokům: že takový čas očekávání je pro nás otevřen v podstatě kdykoli. A kdykoli něco vyložíme jako znamení, proč o tom nevydat svědectví? Jenom nám právě ta historie církve ukázala, že není třeba počítat data. Že pro každého tu může být svatba a v příštím okamžiku třeba dny zlé, ale to podobenství nás má poučit prvně o tom, že nemáme odmítat pozvání Pána Ježíše.
Proč nám Pán Ježíš vůbec povídá takové varovné podobenství? Předtím se jej totiž chtěli zmocnit farizeové, ale báli se zástupu. Proto Pán Ježíš vypráví toto podobenství jako reakci a odpověď farizeům i vysvětlení své teologie, svého programu; a navíc ještě se tu objevuje někdo nový, jiní posluchači! Jestliže tady ve Kdyni z oken s dalekohledy počítali, kolik lidí chodí do kostela – bude to ještě asi nějakou dobu trvat, ale Pán Bůh k nám může přivést i jiné hosty. Tak jako tenkrát zajímal ten Ježíšův program i jiné lidi než ty tehdejší židovské teology. V takovém případě se vždycky v Bibli mluví o zástupu. A za všechny tyto zájemce máme vzdávat díky.
A Pán Ježíš tedy trpělivě vysvětluje i to, že mluví ke všem lidem. To je důležité dnes a bylo důležité i tehdy: Původní očekávání nám odhalují učedníci jdoucí do Emaus, jak jsem připomínal minule: že doufali, že on je ten, kdo má vykoupit Izrael, ale už ve Starém Zákoně jsou zvány národy, a dokonce není to AM – lid Boží a povolaný, ale GOJIM – to co se překládá jako pronárody. Prostě cizí lidi. „Koho najdete, přiveďte, protože pozvaní nebyli oné hostiny hodni,“ říká král v podobenství, když dostává jednu omluvenku za druhou. Jsou zváni, i když „těsná je brána a úzká cesta“. Tato cesta Boží ale nevede národním parkem, kde by byly stanoveny kvóty pro počet návštěvníků. Jako když se občas diskutuje o tom, jak mají být na Šumavě zachovávány bezzásahové zóny, když tam vesele chroustá kůrovec… ale návštěvníci jsou v každém případě zváni. Boží Království nemá bezzásahové zóny. I když je tam jen úzká pěšinka.
Takže: Pán Bůh ví o tom, kdo upřímně hledá. A zváni na jeho cestu, i když úzkou, jsou všichni, zlí i dobří. Přijetí Božího dosáhne každý, kdo upřímně hledá. I když to dnešní podobenství vypadá jako moc výběrové, když správce hostiny soudí podle šatů, skoro by ten náš dnešní text dával za pravdu některým věřícím, kteří mluví o tzv. pomazaném ostatku! Že prostě je potřeba nejen se dobře obléct, ale ještě nějak zvlášť připravit a pak až se ukáže, kdo vlastně bude vybrán – ale klíč k tomu dnešnímu podobenství je v tom, že podle zvyků v tehdejší době mohl host to svatební roucho i dostat: Podobně jako při pouti do Mekky muslimové zastávku před Mekkou oblékají bílý šat, aby právě nebyly poznat ani sociální rozdíly, a mohou to roucho i dostat. A tak i na té svatbě, a tento host to odmítl. Takže zde to není projev chudoby – však také není řečeno, že byl třeba v šatech ze second handu – prostě se nějakým způsobem nechtěl vejít mezi hosty. My nemůžeme usuzovat, kdo všechno našel to roucho Kristovo, i když třeba nechodí nikam do církve nebo ještě nebyl pokřtěn – kazatel a biblický učitel Derek Prince říká, že Pán Bůh bude soudit mimo jiné podle světla – tedy podle míry poznání evangelia, jaké se každému dostalo.
A co se tedy stalo s tím hostem, který nebyl oblečen na svatbu? Vykladači usuzují na to, že nešlo jen o pečlivý výběr oblečení, ale ten host byl celkově nekonformní: je to asi jako by někdo při Večeři Páně chtěl hamburger a colu. A to se na hostině přece nedělá, je tam všeho dost, ale přece - nemůžeme si vymýšlet.
A dostat nový šat bylo v té biblické době také velkou výsadou, vzácným dárkem a projevem pozornosti – a ten host může také vyznat se žalmistou: Dotázal jsem se Hospodina a odpověděl mi, vysvobodil mě od všeho, čeho jsem se lekal. Lekal se třeba i pláče a skřípění zubů, o němž čteme v podobenství – jen je třeba žít moudře, jak nás upomíná apoštol. Kdyby byl na svatbě kdokoli pod obraz, ať už host, ženich, nevěsta(!), svědkové nebo oddávající farář, nevypadalo by to pěkně. Ale ačkoli to někdy vypadá, že křesťané jsou v první řadě mravokárci, není tomu tak. Nebo nezůstáváme jenom při těch pravidlech. Však také nemáme na oltáři nebo v modlitebně desky Zákona, ale – zrovna tady v modlitebně – Večeři Páně, někde třeba nad kazatelnou visí plastika kalicha a tak dále. Nebo kříž. Všechno to jsou symboly naděje. A také proto dnešní epištolní text končí povzbuzením ke zpívání: Ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. – Když tu máme to podobenství o svatbě, tak může být inspirací, že kdykoli máme sloužit našim nejbližším tím, co je dobré. K tomu patří obrazně řečeno i ten Kristův stejnokroj, který tady v podobenství představuje to svatební roucho. A apoštol k tomu připomíná, aby nás neodváděly takové věci, jako bylo v jeho době a v řeckém prostředí pokušení opilství. Potřeboval uvést konkrétní příklad, ale jako tam tehdy i pro nás zde platí: Nejednat jako nemoudří – to je odkaz na Moudrost, jak byla známa ze Starého Zákona. A tuto Moudrost, jednu z tváří Božích, máme se snažit stále hledat.
Když takové Slovo zazní, může to vypadat jako úkol nadlidský. A zavání to pro někoho zase tím moralismem. Ale je to úkol pro Boží děti. Tedy: Moudrost byla pro apoštola inspirací života, zpřítomněná zde z dědictví Starého Zákona a Nový Zákon nám připomíná i modlitby za moudrost. K tomu Pavel doplňuje: Nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. To neznamená utíkat na náměstí s Biblí v ruce a volat, aby se celá Kdyně zavčas obrátila, ale někdy se to také překládá „vykupujte čas“ – což zase neznamená udělat a napracovat co nejvíc, dokud je čas, ale jednat v souladu s tou moudrostí a sami jednat „podle světla“. Když si moudrost spojíme s pravdou, herec a mystik Jaroslav Dušek řekl, že lživé myšlenkové systémy musel vždycky někdo vymyslet. Kdežto pravda existuje i bez ohledu na to, jestli o tom někdo ví. A k takové pravdě nás ale apoštol zve: Tak, jak říká v dalším verši, abychom pochopili, co je vůle Páně a co ne. A když píše o tom, aby se jeho čtenáři v křesťanském sboru neopíjeli vínem – to byl tehdy nejjasnější příklad, kde apoštol říká: Tudy ne, přátelé.
A pojďme si zazpívat! Pavel nám v tom listu Efezským říká: Nejsem jen ten bývalý farizeus, který pořád poučuje, není cílem jenom být bdělý na stráži, ale také si na té stráži Kristově (v Efezu byla také velká římská posádka) – na této stráži Kristově si můžeme také zpívat.
A vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. Nejenže dnes slavíme díkůvzdání, ale také proto se při bohoslužbách modlíme i děkujeme a zpíváme písně. Jak říká Miloš Rejchrt, radost a naděje se ve společenství (jakémkoli) pozná tam, kde se zpívá. A na odlehčení přidal postřeh z oslav Vítězného února 1988: „Tehdy si soudruzi nechali tu Internacionálu už jenom zahrát. Už ani nezpívali.“ My zpíváme a snažíme se zpívat a je tomu tak dobře.
V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým. Zde náš text v tradici končí a to patří i do těch dnů přicházejících a různě očekávaných. Apoštol sice do efezského sboru pak velmi přesně uvádí, kdo se má komu podřizovat, ale hovoří také o vzájemné lásce. K tomu všemu je také potřeba moudrost a bdělost, která by neměla opouštět ani hosty na svatbě.
A jistě se můžeme znenadání dostat z pokušení nebo z různé zkrátka vlastní cesty do situace, kdy sami dostaneme strach a třeba jej neumíme ani pojmenovat: Tu je pro nás Slovo žalmistovo: Dotázal jsem se Hospodina a odpověděl mi, vysvobodil mě od všeho, čeho jsem se lekal. To není ostuda, to není zaznamenaná psychiatrická diagnóza, to je svědectví pro nás, že takto, s konkrétní odpovědí a s vysvobozením a s uklidněním přichází Pán Bůh k nám. A je dobré za to vzdát díky, být k tomu připraven. Jenom nezapomínejme na to bílé roucho na hostinu.

607 Bůh je náš Pán a Král

443 Přijď Králi věčný náš