Bohoslužby dne 4. 11. ve Kdyni, neděle 23. po Trojici
Ž 138:1-2 Celým svým srdcem ti vzdávám chválu, přímo před bohy ti zpívám žalmy, klaním se ti před tvým svatým chrámem, tvému jménu vzdávám chválu za tvé milosrdenství a za tvou věrnost; svou řeč jsi vyvýšil nad každé své jméno.
161 Tebe, Bože, chválíme
Mt 22:15-22 Tehdy farizeové šli a radili se, jak by Ježíšovi nějakým slovem nastražili léčku. Poslali za ním své učedníky s herodiány, aby řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka. Pověz nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“ Ale Ježíš poznal jejich zlý úmysl a řekl: „Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz daně!“ Podali mu denár. On jim řekl: „Čí je tento obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ Když to slyšeli, podivili se, nechali ho a odešli.
Sv 74 Hosana
Text kázání: Fp 3:17-21 Bratří, napodobujte mne. Hleďte na ty, kdo žijí podle našeho příkladu. Neboť mnozí, o nichž jsem vám často říkal a nyní to s pláčem opakuji, žijí jako nepřátelé Kristova kříže; jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně. My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit.
Kázání: Sestry a bratří, dnešní epištola podle starocírkevní tradice mě nadzvedla ze židle. Tedy ne že by mě jinak biblické čtení nechávalo chladným, ale jak si mohl být apoštol Pavel tak jistý a říci: Napodobujte mne? Já bych se toho neodvážil, já spíš každý týden přemýšlím nad tím, co ten konkrétní text vypovídá o Boží milosti, protože jsem si vědom toho, jaké nedostatky si vleču s sebou i ve chvíli, když beru do ruky Písmo a kázání.
Ale pak jsem nad tím přemýšlel i v kontextu dějin první církve, jak je máme třeba ve Skutcích: Jak jsou tam vypodobněny počátky zvěstování evangelia o Pánu Ježíši: Učedníci museli mít jistě velkou víru v to, co jim řekl Pán Ježíš, že i když s námi nebude fyzicky na Zemi, že zde může začít něco nového – totiž založení církve.
A apoštol Pavel pak říká Napodobujte mne, použije takováto slova, i když mohl třeba o něco střídměji napsat: Zkuste to – s Boží pomocí – jako já. Možná tím právě myslí také to, čím si prošel (na biblické hodině jsme o tom četli ve Skutcích a Pavel to několikrát připomínal, totiž skutečnost svého obrácení). Ale stejně býváme opatrní na to, abychom někomu řídili nebo plánovali jeho duchovní život… Ale Pavel to doplňuje: Hleďte na ty, kdo žijí podle našeho příkladu. O těch sborech první církve máme alespoň částečnou představu: V pokladnici měli příspěvky pro chudé, po domech lámali chléb, takže konali pastorační návštěvy a slavili Večeři Páně, modlili se, takže měli i modlitební skupinky, a kam se Pavel hnul, tam kázal. Příležitostně tam, kde konal misii a pak také vždy prvního dne po sobotě v domě nějakých známých, dobrodinců, sponzorů, jak bychom dnes řekli. A tu si apoštol v tom listu Filipským dovoluje i takovou poměrně ostrou kritiku nějakých lidí, které znal a kteří zjevně nebyli v okolí dobrým příkladem: Žijí jako nepřátelé Kristova kříže – to mohlo v tehdejší době znamenat klidně i pronásledování nebo spolupráci s římskými úřady a udávání. Minulou neděli odpoledne jsem byl v křesťanském sboru v Domažlicích a vydávala tam svědectví jedna sestra z Běloruska. Je to asi poslední totalitní země v Evropě a musejí tam hlásit na úřadech každé shromáždění, domácí skupinky atd., jinak stejně hrozí, že za dveřmi bytu zazvoní tajná policie. – Takže takto také mohou působit a dodnes působí nepřátelé Kristova kříže.
Apoštol Pavel pokračuje: Jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně. – Jednak tím myslel to, že jejich „království“ nepřetrvá nad království Kristovo, a pak také říká, že máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. – Tady vidíme, že i apoštol Pavel řešil „politické“, „společenské“ otázky. A k těm nepřátelům - u nás sice už nemůže zazvonit tajná policie, ale apoštol Pavel nás upozorňuje na to opravdové a upřímné smýšlení: Aby uvedl jiný příklad, píše o těch, jejichž bohem je břicho a přízemní smýšlení – na dobrém jídle jistě není nic špatného, ale je škoda, když zůstane jenom u toho bohatě prostřeného stolu.
A Pavel pokračuje dál a o Pánu Ježíši vyznává: On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit. – Tedy ta jeho vláda je nad všechny nedokonalosti i naše nedostatky. Tedy může překonat i naše bolesti tělesné. A rovněž nám Pán Ježíš pomůže překonat i naše hříchy a nedostatky. V tomto ujištění se skrývá všechno, o čem se můžeme přesvědčit téměř v každém biblickém příběhu – a v tom nám může být Bible blízká: Základem je příběh, příběh lidí a příběh Pána Boha s lidmi a ve všech těch biblických příbězích se ukazuje to, co třeba ze Starého Zákona už Pavel znal: A tak i dnes, když píše křesťanům, kteří žijí v konkrétní společnosti, je nám také blízko tím, že si uvědomuje naše starosti lidské, fyzické, psychické i ty „světské“, životní. Příkladem v dnešním evangeliu je placení daní. V těchto záležitostech často pokoušeli Pána Ježíše, jak jsme slyšeli ve čtení evangelia: Kladli mu všetečné otázky, například jestli věřící člověk má nebo může platit daně. A pozorovali, jak se Pán Ježíš zachová ke světským věcem. A takto přemýšleli i mnozí lidé třeba už na počátku církve a ptali se, jestli vlastně není nakonec důležitější to, co je duchovní, to, co nepochází z tohoto světa. Takovým se říkalo gnostici. Ale na to apoštol Pavel odpovídá tak, že nám připomíná právě Pána Ježíše. On mezi nás přišel v těle a zkusil všechno jako člověk, žil fyzický život, taky byl unavený, taky měl hlad a žízeň, uměl se i naštvat, když to bylo potřeba a dokonce bojoval s pokušením. Takže když pak apoštol Pavel píše ta vyznání prvotní církve, on ty naše starosti nepopírá, ale připomíná, že ony nevítězí nad námi.
Druhý extrém může spočívat v tom, pokud si myslíme, že to všechno zvládneme sami a třeba i vlastní duchovní silou. Dokonce jeden misionář napsal knížku Žít jako vítěz. Ta knížka obsahuje mnohé dobré rady, kde najít Boží posilu, ale nemůžeme pořád žít jako vítězové. Protože to vítězství není naše, ale Boží. Takže nebojme se toho, že by nás někdo pokoušel. Víme, co máme říct: Rozdělíme to, co patří na tuto zemi a obrazně řečeno císaři, a to, co patří Pánu Bohu. A současně tak můžeme vydat svědectví, že život nekončí u těch daní, složenek a pokušení těch různých farizeů, kteří by nám chtěli házet klacky pod nohy. I o Pánu Ježíši a učednících je řečeno, že daně platili, ale daleko více než o placení daní nám Bible vypráví o tom, co on a apoštolové kázali a napsali.
A když najdeme v Bibli takový příběh, který se nám nejde zasadit do dnešní doby, zeptejme se, co by Pán Ježíš dělal na našem místě. A odpověď můžeme najít různě, může se nám ukázat naprosto přirozeně tak, že zjistíme, že jsme něco přehlédli. Nebo můžeme dostat nějaké dobré Slovo o tom, co dělat. A nemusí to být ani v podobě slov, ale při každém rozhodování je Pán Bůh s námi.
A nám ty biblické příběhy mohou pomoci právě v tom, že jsou zde lidské příběhy. Nebo řekněme – svědectví. Někdy dokonce víme, jak se ti lidé cítili. Co se jim zdálo. Co prožívali. A tak můžeme číst, jak píše Pavel, tam, kde se cítíme ve svém životě a na svém těle poníženi, uraženi, znevýhodněni nebo je nám smutno, všude tam to promění Pán Ježíš. On se oslaví v našich životech a nám stačí jej pozvat k sobě domů.
Sv 39 Dál přece nejdeme sami
Ohlášky a pozvání: pondělí: kavárnička od 16 hodin, čtvrtek: Otevřený kostel a současně Kroky rozezpívané 16-18 hodin.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.