Bohoslužby dne 23. 12. ve Kdyni, neděle 4. adventní
1. čtení: Ž 98 Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci, zvítězil svou pravicí, svou svatou paží! Hospodin dal poznat svoji spásu, zjevil před očima pronárodů svoji spravedlnost, na své milosrdenství se rozpomenul, na svou věrnost domu Izraele. Spatřily všechny dálavy země spásu našeho Boha. Hlahol Hospodinu, celá země, dejte se do plesu, pějte žalmy, pějte Hospodinu žalmy při citeře, při citeře nechť zazvučí žalmy; s doprovodem trub a polnic hlaholte před Hospodinem Králem! Ať se moře s tím, co je v něm, rozburácí, svět i ti, kdo na něm sídlí, dlaněmi nechť zatleskají řeky, s nimi ať plesají hory vstříc Hospodinu, že přichází, aby soudil zemi. On bude soudit svět spravedlivě a národy podle práva.
2. čtení: J 1:24-31 Ti vyslaní byli z řad farizeů. Otázali se ho: „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?“ Jan jim odpověděl: „Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte –ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi.“ To se stalo v Betanii, na druhém břehu Jordánu, kde Jan křtil. Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve než já. Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem křtít vodou proto, aby ho poznal Izrael.“
246 Přišlo k nám padlým spasení
Text kázání: Joz 14 Izraelci obdrželi v kenaanské zemi tyto dědičné podíly: přidělili jim je dědičně kněz Eleazar a Jozue, syn Núnův, a představitelé rodů izraelských pokolení. Dědičný podíl, a to pro devět a půl pokolení, jim byl přidělen losem, jak přikázal Hospodin skrze Mojžíše. Mojžíš dal totiž dědičný podíl dvěma a půl pokolením v Zajordání. Lévijcům ovšem mezi nimi dědičný podíl nedal. Zato Josefovci tvořili dvě pokolení, Manasesovo a Efrajimovo; a tak nedali lévijcům podíl v zemi, jen města k bydlení a pastviny pro jejich dobytek a stáda. Jak přikázal Hospodin Mojžíšovi, tak Izraelci učinili, když rozdělovali zemi. Judovci přistoupili v Gilgálu k Jozuovi a Káleb, syn Kenazejce Jefuna, mu řekl: „Ty znáš rozhodnutí, o němž mluvil Hospodin v Kádeš-barneji k Mojžíšovi, muži Božímu, ohledně mne a tebe. Bylo mi čtyřicet let, když mě Mojžíš, služebník Hospodinův, vyslal z Kádeš-barneje, abych jako zvěd prošel zemí, a já jsem mu podal zprávu podle nejlepšího svědomí. Moji bratří, kteří táhli vzhůru se mnou, zavinili, že lid ztratil odvahu. Ale já jsem se cele oddal Hospodinu, svému Bohu. Onoho dne se zavázal Mojžíš přísahou: ‚Ano, země, na niž stoupla tvá noha, bude navěky patřit tobě a tvým synům jako dědičný podíl, neboť ses cele oddal Hospodinu, mému Bohu.‘ Nuže hle, Hospodin mě uchoval naživu, jak přislíbil. Čtyřicet pět let uplynulo od chvíle, co Hospodin takto promluvil k Mojžíšovi, když Izrael putoval pouští. A hle, je mi už osmdesát pět let. Ale ještě dnes jsem právě tak silný jako tenkrát, když mě Mojžíš vyslal. Moje síla je dnes stejná, jako byla tehdy, abych bojoval a vycházel a vcházel. Nuže, dej mi to pohoří, o němž mluvil onoho dne Hospodin. Slyšel jsi přece v onen den, že jsou tam Anákovci a velká opevněná města. Snad bude Hospodin se mnou a podaří se mi podrobit si je, jak mluvil Hospodin.“ Jozue mu požehnal a přidělil Chebrón jako dědičný podíl Kálebovi, synu Jefunovu. Proto patří Chebrón až dodnes jako dědičný podíl Kálebovi, synu Kenazejce Jefuna, poněvadž se cele oddal Hospodinu, Bohu Izraele. Předtím se Chebrón jmenoval Kirjat-arba (to je Město Arbovo); Arba byl největší člověk mezi Anákovci. A země žila v míru bez válek.
Pojištění: Lze se proti všemu pojistit? Často bychom se chtěli pojistit proti všemu, co by se nám snad mohlo stát, tak máme pojistku. Mysleli jsme na zadní kolečka. Vytvořili jsme si jistoty. Náš život stojí na pevných základech, které jsme si vytvořili, pro sebe či svou rodinu, a tu se můžeme ptát, kde ty jistoty spočívají. Nebo zda se nějak nerozkývaly.
Byli Izraelci pojištění? Kdyby takto začínal židovský vtip, mohli bychom odpovědět, že se určitě našel nějaký vynalézavý Izraelec, který se stal prvním pojišťovákem.
Ale jaké měli jistoty, jaké měli zajištění? Kniha Jozue nám říká: Izraelci obdrželi v kenaanské zemi tyto dědičné podíly: přidělili jim je dědičně kněz Eleazar a Jozue, syn Núnův, a představitelé rodů izraelských pokolení. Dědičný podíl, a to pro devět a půl pokolení, jim byl přidělen losem, jak přikázal Hospodin skrze Mojžíše. Takže tu máme 14 pojišťováků: Jozua, Eleazara a 12 patriarchů izraelských kmenů. Ale je tady důležitá jedna věc: Oni nedávají ze svého. A nepojistili se u nich ti Izraelci sami. I pokud si s sebou něco nesli z Egypta, mohli to spotřebovat spíše při putování pouští. A navíc - do Země zaslíbené přivedl všechny Hospodin. A v takové situaci jsme dodnes. Všichni jsme obdarováni. I když se dárkujeme vzájemně, vždy je to dar jakoby přeposílaný. My jsme dostali od Pána Boha dary ve všech dobrých věcech našeho života. A tak se spolu i s tím starozákonním svědectvím podívejme: Jaký Hospodin je? Jaký se nám ukázal? A jak to vidíme nyní o adventu?
Krásně to píše kazatel a spisovatel Philip Yancey: Ze všech starověkých bohů se jedině Bůh Izraele ponížil, aby přiznal lásku k chybujícím, dvounohým stvořením, jež se potloukají po této planetě. – Tolik Philip Yancey a lze říci, že takto se dají formulovat i ty mosty ze Starého Zákona k Novému: Vždy je tu určitá Boží cesta a Pán Bůh nějak promlouvá, svědčí o tom celý Starý Zákon, ať už v těch knihách takzvaně dějepravných, tedy tam, kde nacházíme ucelené příběhy; a také v proroctvích, která slyšeli proroci nebo i celý lid v konkrétní situaci a v konkrétní historické době. Ale protože už od začátku Nového Zákona se setkáváme se starozákonními citáty, aby bylo jasné, že Starý Zákon a jeho dějiny pokračují, jen jiným způsobem, různí lidé zde citují starozákonní proroky a ukazuje se, že tu promlouvá Pán Bůh, stále promlouvá, až nakonec sestoupil, aby na nás počkal, až půjdeme kolem… A i o tom je advent.
Izraelci obdrželi dědictví od Hospodina. A v té stejné situaci jsme i my. Najednou nám něco doslova spadne z nebe, ale je důležité, abychom s tímto dědictvím nezacházeli jako Bolek Polívka ve stejnojmenném filmu. Jistě, máme jistou svobodu v tom si koupit pštrosa a kolotoč, ale sami asi cítíme, že to není všechno a navíc, podle Starého Zákona hned bychom museli najít asi řád oběti pokojné nebo oběti za hřích. A jak jsem i v minulých kázáních zmiňoval, my čekáme v tomto adventu na znamení toho, že ten nalajnovaný Zákon je sice dobrý, ale člověk je nekonečně nedokonalý. Proto přišel Pán Ježíš. A Jan Křtitel zvěstuje zaslíbení: Pán Ježíš nás očistí dokonaleji než starozákonní očistný rituál ponoření do mikve a dokonce lépe než křest Janův. Panna Maria se v Lukášově evangeliu modlí a vyznává: On je dán k povstání i ku pádu mnohých v Izraeli… Najdeme ho? Uslyšíme ho? K tomu směřuje tato modlitba. Kdo Pána Ježíše přijme do svého srdce, smí povstat. A kdo má svou samospravedlnost, o tom Písmo říká, ať si dá pozor, aby nepadl. On jest dán ku povstání i ku pádu mnohých – to je řečeno o těch, kdo evangelium odmítnou. Ale cesta je otevřená zatím pořád. Jistoty zde jsou.
A tak zní znovu ta otázka ze začátku kázání: Lze se proti všemu pojistit? Zjevně ne. I ti prapojišťováci jsou ve Starém Zákoně v situaci, kdy jim tu chleba, tu maso musí spadnout z nebe; a my si někdy těžko zvykáme na to, že některé věci přijímáme občas či snad pravidelně jako dar, lidé se cítí navzájem různě zavázáni, až si někdy dokonce nedávají dárky a nezvou se na návštěvy, protože by se pak cítili zavázáni revanšovat se něčím lepším a větším a přidělá jim to více starostí než radosti z návštěvy a dárků samotných.
A to přece není smysl adventu, smysl Vánoc a nejenom svátků, ale vůbec času, který nám Pán Bůh dává. Oproti těm různým pravidlům, která by mohla vypadat ale strašně přísně, říká najednou Kazatel: Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro. A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží. (Kaz 3:12-13) Abychom si nestýskali a pořád nebrblali, ale užívali a rozdávali tyto dobré věci! Protože ty dobré věci zažíváme jednak v rodině (hlavní svátky třeba židé slaví nikoli v synagoze, ale doma v rodině) – ale také ve společenství sboru. Ve sboru naší stoleté církve – nebo stoleté ČCE, navazující na kázání Pravdy Kristovy po celé dějiny. Ty dědičné podíly, o nichž jsme četli v knize Jozue, často inspirují tak, jak bychom nečekali: Díla Jana Husa, Jana Amosa Komenského, Petra Chelčického a dalších, na něž se u nás často práší, se dnes překládají do japonštiny a korejštiny, protože tamní církve, které jsou sice milionové, ale v tamních podmínkách ještě více menšinové než my, zde bratři a sestry objevují naše, naše myslitele a zakladatele a i v naší západočeské misii působí bratři z Koreje, kteří objevují toto bohatství. To je také naplnění toho přání knihy Kazatel: Hle, jsou zde lidé, kteří se radují a poznávají dobro nad tím, co jiní napsali ve víře.
A to je dobré přání pro tento advent. Nelze se proti všemu pojistit. Ale uchovejme si tu radost.
272 Jak vítati mám Tebe
Závěrečná píseň: 678 Jeden Pán, jedna víra
- Pro psaní komentářů se přihlaste.