Bohoslužby dne 24. 2. 2019 ve Kdyni, neděle Sexagesimae (60 dní do Velikonoc)

Píseň: 442 Pane, dnešek je den chvály

Modlitba (Martin Luther): Děkuji Ti, můj nebeský Otče, že jsi mne této noci chránil od každé úhony i nebezpečí a prosím Tě, ochraňuj mne i v tento den před hříchy i přede vším zlem, aby se Ti líbilo mé konání i můj život. Poroučím sebe, své tělo a duši i všechno do Tvých rukou. Tvůj svatý anděl ať je se mnou, aby zlý nepřítel neměl nade mnou žádnou moc.

Čtení: Ž 32:5 Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: „Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti.“ A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj.
Ef 4:32 Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.
Kol 3:13 Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.

Píseň: Sv 74 Hosana

Text kázání: Mt 6:12 A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme těm, kdo se provinili proti nám. (A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.)

Kázání: Jeden moudrý rabín se v 17. století ptal na to, jak lze napsat pojednání o člověku. Dokonce s tím sám začal a dal tomuto pojednání nadpis „Adam“. Ale pak zjistil, že je to jednak úkol nesnadný a pak také že se lidé zabývají právě zkoumáním a řešením všeho jiného, jen ne otázek o člověku a po člověku. Tedy otázek na to, jak se vztahovat ke svým bližním. A převážná většina lidí že právě otázky po člověku zanedbává. Občas to u sebe zjistíme také. A někdy si na to odpovíme tak, že otázky po člověku náleží filosofům nebo spisovatelům a my že máme spoustu jiných činností. (Jen pro zajímavost, bratr farář a profesor Trojan napsal svou doktorskou práci právě s názvem „Téma: Člověk“.)
Otázky po člověku měl i samotný Hospodin. Dokonce už na samém počátku Bible. Brzy poté, co řekne „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem“ se prochází po rajské zahradě, ptá se a volá: „Kde jsi?“ A člověk, Adam, musel přiznat: „Uslyšel jsem
v zahradě tvůj hlas a protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ Tak začíná příběh o takzvaném prvotním hříchu.
Ale my neprosíme „odpusť nám naše hříchy“, ale „odpusť nám naše viny“. I novozákonní řečtina pro to má dvě různá slova. Třeba v ostatních slovanských jazycích (snad ještě kromě slovenštiny) se modlí nikoli „odpusť nám naše hříchy“, ale „odpusť nám naše dluhy“, což také přesněji odpovídá novozákonnímu originálu u evangelisty Matouše. A tato verze modlitby Páně pak také zdomácněla v církvi, protože je delší a obsažnější a možná také ze starší tradice. Evangelista Lukáš pak už jenom uvádí v kratší verzi to, co sám považuje za podstatné. Komu dlužíme? Pánu Bohu, a tu jej prosíme o odpuštění, a dále dlužíme našim bližním, a měli bychom je o odpuštění prosit také. Druhá stránka věci je ta, zda bude naše prosba přijata a zda nám bude uvěřen náš dobrý úmysl. A to nás pak může často buď trápit nebo předem odrazovat.
A Písmo nás také upomíná právě na to, že naše srdce nenachází klidu právě proto, jaké máme často sklony a další věci, kterých se zříci nechceme a když už se rozhodneme to nějak řešit, tu podnikáme jakousi honbu za větrem – podobně jako jsem tu nedávno připomínal slova Martina Luthera o tom, že takový člověk „kdo není s Bohem zajedno, ten se plahočí a stará, jak by Bohu učinil zadost a mnohými skutky si ho naklonil. Běhá ke svatému Jakubu do Compostelly, do Říma, běhá sem, běhá tam, postí se hned ten, hned onen den, zpovídá se tu, zpovídá se tam, radí se hned s tím, hned s oním, klidu však nedochází a vše to podniká se stýskáním, zoufale a nerad.“ Tolik doktor Martin Luther. Ten konec je zajímavý – upomíná na to, že často děláme tyto věci v mezilidských vztazích, jen abychom něčemu či někomu učinili zadost, očistili si svědomí či vklidu usnuli. A to vše že podnikáme se stýskáním, zoufale a neradi. A prosbu vyjadřují i slova 51. žalmu: „Stvoř ve mně srdce čisté, ó Bože, a ducha přímého obnov nitru mém. Jen mě nezamítej od tváře své, Bože (jsme u setkání tváří v tvář), Ducha Svatého neodnímej! Dej, ať se navrátí radost ze spásy mojí, a Ducha přímého obnov v nitru mém!“ (Ž 51:12-14 parafr.)
Jaké mohou být ty naše viny, o jejichž odpuštění prosíme? Papež František řekl v Brazílii roku 2013: „Finanční krize, kterou procházíme, nám dává zapomenout, jaká je její prvotní příčina – tedy hluboká krize lidství, toho, kdo je člověk. Zcela jsme popřeli prvenství člověka. Utvořili jsme si nové idoly: fetišismus peněz a diktaturu ekonomie, která nemá lidskou tvář a nesleduje lidský účel.“ Tedy jde o takové hospodaření, při kterém zapomínáme na člověka, říká papež František. Mluvil o idolech a fetišismu, všimli jste si? Přeložme si slovo fetišismus jako novodobé modlářství. A nepřipomíná to něco? Třeba zlaté tele na poušti? Nebo ty pohanské bůžky, kteří se jmenovali baalové a aštarty a které si Izraelci v Zaslíbené zemi osvojili od okolních národů. To udělali naprosto svévolně. Slyšel jsem takové pěkné přirovnání, že hřích je asi to, jako kdyby Golem vyplivnul svůj šém a úplně se tak odpojil od rabiho Löwa, který jej vytvořil. (uvádí Erazim Kohák)
Ale nejen to. Odpuštění potřebuje vždy dvě strany. Pán Bůh odpouští nám. Ale s podmínkou, jestliže … - Jestliže prosíme o odpuštění, jestliže jsme sami schopni odpustit. Jan Hus prý kdysi prohlásil: „Bůh nižádnému nebude milosrdný než tomu, kdož bude milosrdný.“
A Hospodin, který v ráji a nejen v ráji volá na člověka „Kde jsi?“, chce spatřit naši tvář. Má zájem o člověka. A v těch příbězích se potvrzuje, proč OSN kromě měření ekonomického výkonu stanovila i index štěstí. Tu se totiž ukázalo, že lidé v nejbohatších zemích rozhodně nejsou nejšťastnější. Třeba právě v té Latinské Americe se v kostelech běžně při písních i tancuje a hraje na různé hudební nástroje, společně se jí … a přitom nemusí jít o nic okázalého a nákladného. I takto můžeme poznat skutečné Boží dary – v návaznosti na naše minulé kázání o chlebu, který pro nás představuje i symbol toho našeho blahobytu. A štěstí. Jestliže dokážeme najít nebo obnovit vztah s Pánem Bohem a dokážeme mu odpovědět. A nyní v tom také spatřujeme (nejen při Večeři Páně) svoje viny – a zároveň se nám zde zvěstuje odpuštění – a to je ta cesta prvně Pána Boha s námi dříve než vědomá cesta naše s Pánem Bohem, a také i proto křtíme děti. Jistě jsme i v dnešním světě rádi, když někdo objeví víru jako dospělý a zatouží dát se pokřtít a teď připravuji ke křtu rovnou několik zájemců – a právě se ukazuje, že naše cesty, příběhy, životní osudy a svědectví jsou skutečně rozdílné. I naše cesty k obrácení, to jest i naše svědectví a vyznání toho, že toužíme po změně. A tak voláme po odpuštění a slyšíme: „Hle, otevřel jsem před Tebou dveře a nikdo je nemůže zavřít.“ Na přípravě ke křtu jsme se bavili o darech ke křtu a ten dar, který si předáváme my lidé, je dobrý a pěkný a je takovým obrazem daru Božího, který dostáváme my. Křest sám je darem čisté, nepopsané knihy, kde je jen napsáno Boží rukou na titulní straně, komu tato čistá kniha patří – a ta kniha nemá žádný nultý díl, kde se připomíná, čemu že všemu zlému jsme se věnovali předtím nebo co si snad neseme s sebou jako nějakou karmickou vinu, jak o tom někdy lidé přemýšlejí. Jistě třeba v příběhu Izraele se lidé museli vyrovnat se spoustou chyb a špatných cest svých předků, to ano. To nezapřeme. Ale dostáváme od Pána Boha tu čistou, nepopsanou knihu, nebo jinými slovy, otevírají se před námi nové dveře. A za těmito otevřenými dveřmi je to pokračování Boží – a odpuštění Boží – modleme se, aby se v našich životech naplnilo i to pokračování Slova: „Neboť ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel.“ (Zj 3:8)

Píseň: 473A Vezmi, Pane, život můj

Závěrečná píseň: Sv 484 Závěr