1. po Trojici - kázání o vodě

429 Ve Tvém jménu, Pane náš

367 Studně nepřevážená

1. čtení: Ezech 36:22.24-28

411 Ó město Boží, ty jsi štít

2. čtení: Iz 12:1-3

24 Tvá, Bože, je všechna země

Text kázání: J 4:5-14.28-30. Na té cestě přišel Pán Ježíš k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi; tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ –Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. –Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu.

Sestry a bratří, minule jsme hovořili o bohoslužbě a když nám jde o ta Slova života, o Bibli, v dost případech je zde nějaké podobenství nebo zobrazení vody jako součásti Božího stvoření. Ale aby to nevypadalo tak, že celé to kázání stojí na vodě nebo že vařím z vody, je dobré se podívat do Bible: Podíváme se na pár míst úvodem, potom přijde téma soudu, očištění a naše kázání bude směřovat ke zdroji života a požehnání.
Na začátku Bible, při stvoření, zde máme propastnou tůň. Starověký Izraelec se vody a ještě více hluboké vody bál. Proto také izraelský lid nikdy neměl loďstvo. A třeba rybáři byli vždycky podezříváni ze styku s temnými silami. Právě ta voda sama o sobě je v Bibli dvojznačná jednak kvůli strachu z propastné tůně a všelijakých zásvětných příšer, na druhou stranu ale slyšíme z evangelia o vodě života. O vodě se mluví už při stvoření a přede všemi hroznými představami, kterých se i starověký člověk bál, je třeba říci, že to, co je podle Hospodinova Slova v řádu, je v pořádku, v řádu. A je to v pořádku a v řádu tehdy, jestliže sami tento řád dodržujeme. Jen při letmém sledování televize zjistíme, že ne všechno je v přírodě v pořádku, asi nejsme velkozemědělci, abychom se zamýšleli nad tím, že se odvodňují louky, ruší remízky a pak vítr odnáší vysušenou zemi a klesá hladina spodní vody – ale můžeme pro to ledacos udělat jako občané. Třeba na kilo papíru, což je asi malá ekumenická Bible, se spotřebuje 400 litrů vody. Myslím čistého, bílého papíru od zasazení stromu až po čistou čtvrtku nebo sešit. A proto je dobře, že dnes se nám daří recyklovat až 94% veškerého papíru. A to pořád mluvíme o Božím stvoření. Tak zpátky k Božímu slovu:
Nedostatek vody měl být vždy varováním, jedno z takových znamení se odehrálo například v Egyptě, kdy se vody v Nilu zabarvily jako krev. I na jiných místech se toto znamení objevilo jako varování. Tehdy nešlo přímo o ekologii, ale o nasměrování Božího lidu. Rozhodně to nemá znamenat, že bychom jako církev měli na svět sesílat předpovědi s hromy a blesky. Ani starozákonní příběhy by k tomu neměly vést. Kozel Azazel, nebo kozel pro Azazela, což byl démon pouště, byl vlastně takovým odpadním filtrem, díky němuž byly při bohoslužbě smíření shromážděny, obětovány, odpuštěny a odneseny hříchy celého lidu, celého národa. A nám to třeba přijde už moc symbolické a nadbytečné. To svědectví Písma nám tím říká, že s Božím lidem to nebylo vždy růžové a ne vždy Hospodina poslouchali, Bible nám také vypráví o hořkých vodách (Ex 15:22-27). A pití hořké vody mělo být také testem bezhříšnosti. Takové testy by už dneska asi neprošly ani jako znamení, my z toho můžeme číst ne snad Boží tresty dnes, ale Boží jednání a napomenutí k moudrosti. Právě proto se musíme naučit v přírodě číst. To ale zároveň neznamená, že by každý z nás musel být pochodující herbář. Spíše jde o ta znamení z přírody. A pokud nejde jen o nás, ale různé velkoobchodníky s přírodou, i tu můžeme ledacos dělat a dokázat. Kolem nás není jenom politika, ale také ekologie. A co je ekologie jiného než ochrana Božího stvoření. No a když jsme tu hovořili o obětech a o kozlovi a o odpuštění hříchů, proto také měli Židé ty kamenné nádoby zvané mikve na očištění od hříchů a ani Jan Křtitel, ani Pán Ježíš tak vlastně nekonali nic neznámého. Jen ke křtu připojili aktuální Slovo, protože voda představovala poměrně čitelné znamení. A zajímavý citát má prorok Jeremiáš 2:13 – „Dvojí zlo spáchal můj lid: Opustili mne, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží.“ Jako by to bylo varování před suchem. Někdy nám nepomůže ani hospodárnost. A někdy si ten soud vynášíme nad sebou sami.
A tu je právě namístě to očištění, o němž čteme také v dnešním evangeliu. Žalm 45:2-4 říká: Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená. Proto se bát nebudeme, byť se převrátila země a základy hor se pohnuly v srdci moří. Ať si jejich vody hučí, ať se pění, ať se hory pro jejich zpupnost třesou!
Ani pohrom se nemusíme bát. Ale to očištění, které konali Židé a nám je zpřítomněno ve křtu a večeři Páně, je pro nás stále potřeba. My lidé se moc neměníme. Mění se jen technická civilizace. Ale Boží Zákon i Boží přítomnost zůstává. A občas nám to dávají vědět i ta znamení z přírody.
A tak třeba v knize Jozue po návratu z Egypta byly důležité studně a oázy jako zdroje života. Žalm 114:8 pak říká: On proměňuje skálu v jezero, křemen v prameny vod. Ani dnes takové Slovo není marné, co se týče ochrany vodních zdrojů. V Příslovích 9:17 je dokonce náznak války o vodu, jak se o tom někdy mluví i dnes. Ale známý žalm 23 nám připomíná, že u studánky se dá odpočívat: Vodíš mě na klidná místa u vod.
Takže jako na celé Zemi a v Božím stvoření, nic, ani voda, není výlučně dobré nebo výlučně zlé a nebezpečné. A jestliže Bůh dal člověku v ráji moudře pečovat o jeho stvoření, týká se to také vody. Staří Izraelci nikdy nebyli námořníky, a tak si pamatovali tak významné okamžiky jako přechod Rudého moře a později Jordánu při cestě z Egypta do zaslíbené země. A s vodou se potom naučili velmi dobře hospodařit. Navíc i když se zdá, že nejvíce jsou zodpovědny za vodu velké průmyslové podniky, ta slova o vodě se týkají i nás. Papež František minulou neděli řekl: „Příliš dlouho jsme neposlouchali vědce a zároveň už nemůžeme ignorovat apokalyptické předpovědi.“ To však nemusí být jenom smutné proroctví. Kromě toho, že po vodě se dá také chodit, takže to odvěké nebezpečí bude překonáno – voda je pro nás zdrojem života, třeba také při křtu, a tak jako křesťané můžeme a máme se zajímat i o Boží stvoření a o krajinu, abychom ochránili i vodu, kterou nám dal Pán. Ta voda, která může být i potenciálně nebezpečná, nás totiž může usvědčit, ale také zachránit. A o tom k nám mluví dnešní evangelium:
Možná už není dnes tak zjevné, co všechno měl Pán Ježíš na mysli. Prvně – šel přes Samaří. Tedy jednak dost velkou oklikou a pak také – byl to jeho plán. Kdyby nešel přes Samaří, neměli bychom evangelium o vodě. A proč to Samaří je tak významné: Pravověrní židé se totiž se Samařany nestýkali. Zatímco židovská většina uctívala Hospodina na hoře Sijón, komunita Samařanů měla svou svatyni na hoře Gerizim. Přesto Pánu Ježíši nic nebránilo jít za těmi třeba opovrhovanými a zvěstovat jim evangelium. A v tom dnešním čtení se ukazuje a pro Jana bylo důležité, že Beránek Boží je také zdrojem vody živé. A my můžeme být svědky dalším lidem, když se budeme zajímat o to, jak to veškeré bohatství chránit. Chránit ale neznamená bránit. Chrám, kostel, má být místem radosti otevřeným pro všechny lidi – a co my víme, jakým způsobem zde třeba mohou dojít očištění? Třeba nám to neřeknou. Třeba by měli umělecký zážitek při zpěvu, dětském divadélku, koncertě, výstavě, přednášce – a my se nemůžeme tvářit, že existují formy a místa, kam Pán Bůh prostě nechodí! Kam neposílá svého Ducha Svatého! Taková místa neexistují! Ani Pán Ježíš se neuzavíral tomu, aby lidi potkal při opravdu různých příležitostech, aby je očistil. A byli to právě farizeové, kteří si na něj ukazovali prstem. Až jim musel říci: „Přišel Jan Křtitel, nejedl a nepil, a říkáte o něm, že je podivín. Přišel Syn člověka a říkáte: Hle, milovník hodů a pitek.“ Ale na to nesmíme dát. Důležité je, že Pán Ježíš k nám přichází. A tu si všimněme, že potkává samařskou ženu u Jákobovy studny, tedy tato studna zde byla několik tisíc let. Takže se zachovala po celou dobu jako zdroj pitné vody. To tak nemusí být vždy. Proto už na začátku Bible Hospodin říká člověku, aby zemi nejen obdělával, ale také střežil. A jak také na to? Máme zde náš sbor. Podobně jako Jákobovu studnu. A snažíme se, aby ta voda v ní byla nezkalená a snažím se dělat jako farář všechno pro to, aby ta studna nevyschla. Ale k té živé vodě musíme přijít.

107 Slavte vždy Hospodina Přímluvy + modlitba Páně Sv 100 Stará archa

(2. neděli po Trojici u nás po čase kázal br. Josef Mikeš. Děkujeme za jeho službu.)