Bohoslužby dne 14. 7., čtvrtá neděle po Trojici

429 Ve Tvém jménu, Pane náš

215 Zlatá když sluneční záře se objeví

1. čtení: Abakuk 3:1-4.19 Modlitba proroka Abakuka; na způsob tklivé písně. Hospodine, slyšel jsem tvou zprávu; bojím se o tvoje dílo, Hospodine, v tento čas je zachovej, v tento čas je uveď v známost. V nepokoji pamatuj na slitování! Z Témanu přichází Bůh, z hory Páranu Svatý. Nebesa přikrývá velebnost jeho, země je plná chvalozpěvů. Září jako světlo, po straně má rohy, v nichž je skryta jeho síla. Panovník Hospodin je moje síla. Učinil mé nohy hbité jako nohy laně, po posvátných návrších mi dává šlapat. Pro předního zpěváka za doprovodu strunných nástrojů.

Sv 300 Radostná

2. čtení: 2. Královská 24:12-16 Jójakín, král judský, vyšel ke králi babylónskému, on i jeho matka, jeho služebníci, velitelé i dvořané. Král babylónský jej vzal do zajetí v osmém roce svého kralování. Odvezl odtud všechny poklady Hospodinova domu i poklady domu královského. Osekal všechny zlaté předměty, které dal zhotovit Šalomoun, král izraelský, pro Hospodinův chrám, podle slova Hospodinova. Přestěhoval celý Jeruzalém, všechny velitele, všechny udatné bohatýry, deset tisíc přesídlenců, všechny tesaře a kováře; kromě chudiny z lidu země tam nikdo nezůstal. Přestěhoval do Babylónu Jójakína i královu matku, královy ženy, jeho dvořany a přední v zemi, odvedl je jako přesídlence z Jeruzaléma do Babylónu. Odvedl i všechny válečníky, sedm tisíc mužů , a tesaře a kováře, tisíc mužů, vesměs muže schopné boje. Král babylónský je přivedl do Babylónu jako přesídlence.

236 Ježíši, Pane nejvyšší

Text kázání: Ezechiel 1:1-14.27.28 Třicátého roku ve čtvrtém měsíci , pátého dne toho měsíce, když jsem byl mezi přesídlenci u průplavu Kebaru, otevřela se nebesa a měl jsem různá vidění od Boha. Pátého dne toho měsíce, byl to pátý rok přestěhování krále Jójakína, událo se slovo Hospodinovo ke knězi Ezechielovi, synu Buzího, v kaldejské zemi u průplavu Kebaru. Tam na něm spočinula Hospodinova ruka. Viděl jsem, jak se přihnal bouřlivý vítr od severu, veliké mračno a šlehající oheň; okolo něho byla zář a uprostřed ohně jakýsi třpyt oslnivého vzácného kovu. Uprostřed něho bylo cosi podobného čtyřem bytostem, které se vzhledem podobaly člověku. Každá z nich měla čtyři tváře a každá čtyři křídla. Nohy měly rovné, ale chodidla byla jako chodidla býčka, jiskřila jako vyleštěný bronz. Ruce měly lidské, a to pod křídly na čtyřech stranách; měly po čtyřech tvářích a křídlech. Svými křídly se přimykaly jedna k druhé. Při chůzi se neotáčely, každá se pohybovala přímo vpřed. Jejich tváře se podobaly tváři lidské, zprava měly všechny čtyři tváře lví a zleva měly všechny čtyři tváře býčí a všechny čtyři měly také tváře orlí. Takové byly jejich tváře; jejich křídla byla rozpjata vzhůru. Každá se přimykala dvěma křídly k druhé a dvěma si přikrývaly těla. Každá se pohybovala přímo vpřed. Chodily podle toho, kam je vedl duch; při chůzi se neotáčely. Svým vzhledem se ty bytosti podobaly hořícímu řeřavému uhlí. Vypadaly jako pochodně a oheň procházel mezi bytostmi a zářil, totiž z toho ohně šlehal blesk. A ty bytosti pobíhaly sem a tam, takže vypadaly jako blýskavice. I viděl jsem, jako by se třpytil oslnivý vzácný kov; vypadalo to jako oheň uvnitř i okolo; směrem od toho, co vypadalo jako bedra, nahoru a směrem od toho dolů jsem viděl, co vypadalo jako oheň, šířící záři dokola. Vypadalo to jako duha, která bývá na mračnu za deštivého dne, tak vypadala ta záře dokola; byl to vzhled a podoba Hospodinovy slávy. Když jsem to spatřil, padl jsem na tvář a slyšel jsem hlas mluvícího.

Sestry a bratří,
kněz Ezechiel z dnešního čtení byl odvlečen do Babylona. Babylonští dobyvatelé vyplenili Chrám a Izraelce odvlekli do Babylona. O Chrámu se dokonce říká, je to svědectví Druhé knihy Královské, že král babylonský odvezl odtud všechny poklady Hospodinova domu i poklady domu královského. Osekal všechny zlaté předměty, které dal zhotovit Šalomoun, král izraelský, pro Hospodinův chrám podle Slova Hospodinova. Král babylonský odvedl s sebou všechny řemeslníky, velitele, válečníky, udatné bohatýry, tesaře a kováře. A teď kněz Ezechiel, bez chrámu, bez bohoslužebného náčiní, prorokuje u babylonských řek, jak o tom také píše žalm 137. I v naší době se podobné věci stávaly. Třeba přeštický kostel musel ustoupit stavbě sídliště, lidé se scházeli po domácnostech jako v první církvi, až se pak podařilo koupit modlitebnu, která u nádraží stojí dodnes. A ti staří Izraelci tedy jsou bez Chrámu, kněz bez zázemí, a navíc v cizí zemi.
Tu se otevírají nebesa a kněz Ezechiel dostává proroctví. Prorokuje pravděpodobně v době, kdy už se ti izraelští přesídlenci mají vracet do Jeruzaléma. A Ezechiel si dělá průzkum, jak to mezi lidmi vypadá, zda něco ještě vůbec očekávají. Říká, že lid se musí nejprve obrátit k Bohu a pak se může vrátit do země a dokonce do Jeruzaléma. Zatím jsou v Babyloně. Když nastal ten čas návratu, lidé neměli odvahu, a to i tehdy, když se už vydali na cestu, i když potom přišli do Jeruzaléma. Neměli víru, neměli důvěru – a měli začínat znovu. Ezechiel začínal službu v zajetí. A aby mu lidé věnovali pozornost, udělal zvláštní věci: Třeba že se zamkl doma a prokopal se ven, přímo doprostřed silnice. Lidé se zastavovali a ptali se: Co se to děje?
Ezechiel zahlédl budoucí slávu Království i proroctví Pána Ježíše. Dokonce někteří vykladači spatřují naplnění Ezechiele v knize Zjevení. A tu je vidění Boží slávy. Co to znamená? Co to znamenalo tehdy?

Ezechiel má vidění, zatímco jeho přátelé pláčou a vzpomínají na minulou slávu Jeruzaléma. Když se podíváme na fotografie z historie sboru, vyvstává otázka, co se stalo se všemi těmi rodinami? Také se někam odstěhovaly? A co pro nás znamená to proroctví a vidění zjevené Boží slávy?

Zjevuje se v Babyloně, takže neexistuje místo, kde by se Pán Bůh nemohl dát znát. Asi není naším úkolem si teď říci, že když žijeme v takovém hrozném Babyloně postmoderní doby, je potřeba pořádná akce. Ona je potřeba, ale neměli bychom se cítit přímo jako cizinci. Ta dobrá zpráva je, že tam, kde jsme postaveni v životě, můžeme vidět Boží slávu a stejně tak na všech místech, kam jsme postaveni nebo posláni, máme začít cestu do Jeruzaléma. A s sebou nést toto Slovo naděje. Ve Zjevení Janově pak čteme o Novém Jeruzalémě a o nebeské bohoslužbě – když nebudeme svědčit dnes, jak budeme moci sloužit Pánu Bohu potom, na novém světě? Stejně tak jako ti zajatci, až se vrátí do Jeruzaléma a znovu postaví Chrám? Slyšel jsem příběh o jednom člověku, který klečel v kamenolomu a otesával právě vyvalený balvan. „Co děláš?“ ptal se ho kdosi. „Stavím katedrálu,“ odpověděl ten muž a dál opracovával ten první kámen. A tak je to i s tou cestou do Jeruzaléma, i když ještě před chvílí ti Ezechielovi soukmenovci seděli u těch babylonských řek s pláčem.

Co to naše proroctví dále obsahuje: Ezechiel pak vidí čtyři zvířata, která pak bibličtí učitelé nalezli ve čtyřech evangeliích. Takže takováto pouť z Babylona do Jeruzaléma, ze Starého Zákona do Nového, od vidění proroka k Pánu Ježíši Kristu, to je cesta pro nás. Jistě, ten Starý Zákon si jakoby neseme s sebou v kapse a je tam mnoho dobrých slov, řekněme máme tu tradici v zádech, současně čteme Nový Zákon. A stejně tak se ukazuje, že nikdo nemůže Pána Boha zatím spatřit tváří v tvář. Právě proto se nám zdá naše role na Zemi těžká. Ale právě proto Pán Bůh posílal a posílá ty proroky a současně platí druhé přikázání, že si Pána Boha nemáme zobrazovat. Stali jsme se velmi závislými na svých zrakových vjemech, říká vykladač proroctví Ezechielova. Nevídáme kolem sebe třeba mytická zvířata, třeba už i mobilní síť Paegas (to byl okřídlený kůň) se jmenuje jinak. A prorok ukazuje právě ta různá zvířata jako Boží přítomnost, zároveň však mohou vzbuzovat hrůzu. Dnes si můžeme říci: Mnohé veličiny nemůžeme postřehnout očima ani jinými smysly, ani dokonalými přístroji. To je dobrá útěcha pro všechny krátkozraké a pro všechny, kdož mají problémy s očima. O každém z nás ale ví Pán Bůh tak, jako věděl o lidech v Babyloně. Proto poslal proroka. A na závěr se objevuje znamení duhy, které tehdy prorocky vykládali jako Boží přízeň, jako znamení té Boží přítomnosti. My dnes čteme některá ta znamení, je to svědectví pro lidi do jejich nesvobody. Ale současně znamení té naděje a znamení Boží přítomnosti je zde pořád, a my jsme voláni ke svědectví. Na další cestu nám stačí obyčejná matematika: Je nás tu teď 8. Každý řekněme o Pánu Ježíši dvěma lidem. To je 16 navíc. Kdyby do kostela přišla příště polovina z nich, bude nás tu 16. A tak se dá pokračovat. Práce Ducha Svatého sice není matematika, ale pozvěme na tu cestu do nového Jeruzaléma další lidi. Spasení, nebo snad srozumitelněji záchranu a smysl potřebujeme všichni.

482 Jak rozkošné a milé

627 Má duše Boha velebí