Čtvrtá neděle po Zjevení

Introit Apoštolský pozdrav
Píseň: Sv 176 Má duše Boha velebí
Modlitba

1. čtení: Mt 8:28-34 A když se dostal na druhou stranu do krajiny Gadarenských, setkali se s ním dva démonizovaní, kteří vyšli z hrobů. Byli velmi nebezpeční, takže tou cestou nemohl nikdo projít. A hle, zakřičeli: „Co je ti po nás, Ježíši, Synu Boží? Přišel jsi sem, abys nás trýznil před ustanoveným časem?“ Daleko od nich se páslo stádo mnoha vepřů. Démoni ho prosili: „Jestliže nás vyháníš, pošli nás do toho stáda vepřů!“ Řekl jim: „Jděte!“ Oni vyšli a odešli do vepřů; a hle, celé stádo vepřů se zřítilo po svahu do moře a zahynulo ve vodách. Pasáci utekli, a když přišli do města, vyprávěli všechno, i to o těch démonizovaných. A hle, celé město vyšlo naproti Ježíšovi; a když ho spatřili, poprosili ho, aby odešel z jejich území.

Píseň: 33 Rozveselte se v Hospodinu

2. čtení: Mt 21:14-27 I přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí, a on je uzdravil. Když velekněží a zákoníci viděli jeho udivující činy i děti volající v chrámě „Hosanna Synu Davidovu“, rozhněvali se a řekli mu: „Slyšíš, co to říkají?“ Ježíš jim odpověděl: „Ovšem! Nikdy jste nečetli: ‚Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu‘?“ Opustil je a vyšel ven z města do Betanie; tam přenocoval. Když se ráno vracel do města, dostal hlad. Spatřil u cesty fíkovník a šel k němu; ale nic na něm nenalezl, jen listí. I řekl mu: „Ať se na tobě na věky neurodí ovoce!“ A ten fíkovník najednou uschl. Když to učedníci viděli, podivili se: „Jak najednou ten fíkovník uschl!“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, pravím vám, budete-li mít víru a nebudete pochybovat, učiníte nejen to, co se stalo s fíkovníkem; ale i kdybyste této hoře řekli: ‚Zdvihni se a vrhni se do moře‘ – stane se to. A věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit.“ Když přišel do chrámu a učil, přistoupili k němu velekněží a starší lidu a řekli: „Jakou mocí to činíš? A kdo ti tuto moc dal?“ Ježíš jim odpověděl: „Já vám také položím otázku; jestliže ji zodpovíte, i já vám povím, jakou mocí to činím. Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe, či od lidí?“ Oni se mezi sebou dohadovali: „Řekneme-li ‚z nebe‘, namítne nám: ‚Proč jste mu tedy neuvěřili?‘ Řekneme-li však ‚z lidí‘, máme obavy ze zástupu; vždyť všichni mají Jana za proroka.“ Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme.“ Tu jim řekl i on: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.

Píseň: 422 Ó světlo světa, Ježíši

Text kázání: Iz 35:1-10 Bujně rozkvete, radostně bude jásat a plesat. Bude jí dána sláva Libanónu, nádhera Karmelu a Šáronu. Ty uzří slávu Hospodinovu, nádheru našeho Boha. Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.“ Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat. Na poušti vytrysknou vody, potoky na pustině. Ze sálající stepi se stane jezero a z žíznivé země vodní zřídla. Na nivách šakalů bude odpočívat dobytek, tráva tam poroste jako rákosí a sítí. Bude tam silnice a cesta a ta se bude nazývat cestou svatou. Nebude se po ní ubírat nečistý, bude jen pro lid Boží. Kdo půjde po této cestě, nezbloudí, i kdyby to byli pošetilci. Nebude tam lev, dravá zvěř na ni nevstoupí, vůbec se tam nevyskytne, nýbrž půjdou tudy vykoupení. Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí. Přijdou na Sijón s plesáním a věčná radost bude na jejich hlavách. Dojdou veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek.

Kázání: Milé sestry a milí bratří, žijeme zde, a já nejkratší dobu, v kraji, který má zkušenost s vyhnáním. Čechů, Němců, lidí vykořeněných, s vyháním z vesnic dnes zarostlých a pobořených v hraničním pásmu – a vyhnal někdo nás nebo hrozí nám takové vyhnání? Podívejme se do Písma: z prvního čtení slyšíme reakci lidí: „Ježíši, už to stačí, už jsi nám ukázal svou moc, teď prosímtě odejdi.“ My sice běžně nevyháníme démony, což byla Ježíšova situace, ale někdy se můžeme setkat s tím, kdy nás lidé vyslechnou nebo dokonce se i zajímají, čemu že to věříme, pak pokývou hlavou, ale už to vlastní evangelium nebo spíše svědectví slyšet nechtějí. Nebo přišli na vánoční koncert, pak na Noc kostelů, a zase na rok stačilo. Moderní podoby náboženství se musí s církví umět domluvit a na nás je, abychom se v tom dokázali vyznat. AI na farářském kursu jsme mluvili o mnoha nových zkušenostech z bohoslužeb například, a to nejen jako faráři. Každý může jistě říci, co by rád v kostele či na bohoslužbě našel, jistě je příležitost k osobní modlitbě, ke čtení, ke svědectví. Vždycky můžeme objevit něco nového, nechat se zasáhnout, inspirovat, změnit, občerstvit. Tvá, Pane, láska, nám sílu dává, je jako číše vody studené, zpíváme v jedné písni z dodatku. Je to takový nový pramen a stejně tak jako prorokovi bylo dáno od Hospodina to Slovo ke zvěstování, i my prosme o to, abychom řekli to pravé na správném místě. Z toho druhého čtení k nám zaznívá: Nevíme, jakou mocí se činí věci kolem nás. Ale můžeme a máme se spolehnout na Hospodina.

Každé takové zvěstování ale s sebou nese určité riziko. Riziko na naší straně, že naše konkrétní slova nebudou poslouchatelná pro lidi. Že nebudeme mluvit jejich způsobem, jejich jazykem. A riziko na jejich straně, že naše zřetelné slovo nebudou chtít slyšet. S tím se pojí i náš dnešní text, který ukazuje cosi velmi podstatného:

Kázání prorocké řeči nemůže být uhlazené a ze šlehačky. Obsahuje Hospodinovo zastání, ale také i Jeho právo, resp. odpovědnost. Odpovědnost naši před Božím Zákonem. Může být a ve své době bylo i šokující. Stejně jako činy uzdravení v Novém Zákoně. Také to pro pozorovatele bylo něco nového. A co se dozvídáme z prorockého Slova?

Kniha Izaiáš představuje sbírku textů, to co jsme četli byl původně konec prvního dílu. Pravděpodobně na začátku babylonského zajetí. Do Babylona nebyli ale odvlečeni všichni, a tak Izaiáš má před sebou spíše rozptýlený národ, rozptýlený lid Boží. Jak se to stalo už v židovských dějinách vícekrát, a vždy je zde nějaký obraz, prorocký obraz, nadějný obraz nové země Izraele.
(Země) bujně rozkvete, radostně bude jásat a plesat. Bude jí dána sláva Libanónu, nádhera Karmelu a Šáronu. – Libanon slavný a bohatý díky svým cedrům. Karmel je pohoří, na němž se na svazích obrácených ke Středozemnímu moři pěstuje víno. Šáron je pobřežní rovina od karmelských hor k moři a zde byly bohaté pastviny dobytka. Je zde tedy představeno bohatství zaslíbené země a:

Ty uzří slávu Hospodinovu, nádheru našeho Boha. – Kde bude sídlit Boží lid, tam se také rozšíří známost Boží.
Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. – To platí třeba i do té misie, ale také pro církev samotnou, když se zdá, že ztrácí síly.
Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.“ – Nerozhodných srdcí, třeba i těch jen kartotékových a pokřtěných, je spoustu. Najděme je, zajděme za nimi a řekněme jim znovu o Pánu Bohu! Pak nebudeme muset mít strach ani o svou vlastní existenci.

Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. – To i pro vidění Hospodinova díla v tomto světě. I když všechno vůkol volá, že Bůh není, jak jsme nedávno zpívali.
Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat. – co dělat s verši o uzdravení?
Naše role a náš úkol je přinést naději a pokoj. A zase tu máme ten čerstvý pramen: Na poušti vytrysknou vody, potoky na pustině. Ze sálající stepi se stane jezero a z žíznivé země vodní zřídla. – to zní jako verš proti globálnímu oteplování! Že to nakonec s Božím stvořením dobře dopadne! A když se podíváme, jak je tomu dnes ve Svaté zemi, Izrael umí nejlépe hospodařit s vodou a dokonce ji vyváží.

Na nivách šakalů bude odpočívat dobytek, tráva tam poroste jako rákosí a sítí.
Bude tam silnice a cesta a ta se bude nazývat cestou svatou. Nebude se po ní ubírat nečistý, bude jen pro lid Boží. Kdo půjde po této cestě, nezbloudí, i kdyby to byli pošetilci. – Cesta na Sion, vedoucí úrodnou krajinou, je pro všechny a je garantovaná Hospodinem, je tedy pro shromáždění všech věřících.

Nebude tam lev, dravá zvěř na ni nevstoupí, vůbec se tam nevyskytne, nýbrž půjdou tudy vykoupení. Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí. Přijdou na Sijón s plesáním a věčná radost bude na jejich hlavách. Dojdou veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek. – Hospodin zaplatil a vykoupil z otroctví, a že jich bylo: Egyptské, babylonské, pak lid vkládal naděje do perské nadvlády, římská nadvláda nebyla přímo otroctvím, ale zase všichni neměli občanská práva… to Slovo zní do každé nesvobody. A takové vytržení z otroctví je v Novém Zákoně zpřítomněno i uzdravením. My si často uzdravení představujeme skutečně tak doslovně, a jak bychom byli rádi, kdybychom měli třeba oční mast vyráběnou v Laodikeji. Ale to uzdravení zde znamená zbavení démonů. A uvědomte si, jaké to je, když vás něco pronásleduje. To může mít různé podoby. Třeba když špatně spíte a nemůžete usnout, něco vám pořád šeptá do ucha a zneklidňuje, ztěžuje vaše nohy a vaše kroky, najednou máte z různých věcí těžkou hlavu. Tak z takových věcí Bůh v Kristu osvobozuje. A jak takoví zaslíbení může vypadat dál? Nedávno byli v naší církvi ustanoveni noví nemocniční kaplani. I to je důležité, pokud těm, kdož zatím nemohli poskočit jako jeleni a bystře prohlédnout, pokud jim přinášejí Boží Slovo, blízkost a modlitbu. I takto může pozvolna vypadat cesta na Sijón.

Toto celé ukazuje cestu přes poušť. Poušť je naprostým opakem té zavlažované zahrady a obdělávaného a zeleného Izraele. A právě na Sionu je Bohem garantováno místo. Pro nás to znamená, že stvoření a cesta Boží má smysl, že nemusíme malomyslnět, že společně můžeme ty cesty Boží objevovat a že každý s pomocí Ducha Svatého může najít tu cestu zjevení Božího. V přírodě, v knihách, v darech Božích, ve vlastním obdarování k různým činnostem praktickým nebo k umění, k tomu, co umíme vytvořit, a toto všechno je cesta Boží. Dívejme se na to otevřenýma očima, nestyďme se o tom říct druhým a nezapomeňme Pánu Bohu poděkovat. -

Píseň: Sv 97 Já jdu tam do Boží země

Závěrečná píseň: Sv 44 Prosba