Bohoslužby dne 22. 3., neděle 4. postní

Píseň: Sv 334 To je ten den

Píseň: 182 Pán Bůh je síla má

Píseň: Sv 31 Úterý končí středou

Text kázání: Ex 12:5-7.23 Budete mít beránka bez vady, ročního samce. Vezmete jej z ovcí nebo z koz. Budete jej opatrovat až do čtrnáctého dne tohoto měsíce. Navečer bude celé shromáždění izraelské pospolitosti beránky zabíjet. Pak vezmou trochu krve a potřou jí obě veřeje i nadpraží u domů, v nichž jej budou jíst.
Až Hospodin bude procházet zemí, aby udeřil na Egypt, uvidí krev na nadpraží a na obou veřejích. Hospodin ty dveře pomine a nedopustí, aby do vašeho domu vešel zhoubce a udeřil na vás.

Kázání: Sestry a bratří,
nás může znepokojit a vykolejit situace toho mimořádného stavu, dotýkajícího se zaměstnání, nakupování, volného pohybu osoba všech takových věcí, které jsme považovali za samozřejmé. Dokonce se objevuje v posledních dnech debata o tom, jak budou vypadat letošní Velikonoce. Jestli se „stihnou“ slavit v termínu, či spíše že se nestihnou slavit v termínu, jak to budeme prožívat, jak budou vypadat velkopáteční obřady a tak dále. A tak dnes máme Slovo Zákona Mojžíšova, příběh těch úplně prvních Velikonoc, totiž Velikonoc izraelských, Velikonoc na poušti.
V knize Exodus se setkáváme s celým ustanovením hodu Beránka, který dodnes dodržují Židé a v různé podobě i někteří křesťané, jednotlivě nebo ve svých sborech. Jindy si čteme klasické takzvaně pašijové čtení z Nového Zákona. Ale abychom nepředbíhali, možná bude dobré se podívat do toho Zákona Starého, jak to všechno začalo.

V knize Exodus máme příkaz o mazání dveří krví beránka.

Bylo to ustanovení Hospodinovo, Hospodin to řekl Mojžíšovi a ten to vyřizuje izraelským starším.

Co to znamená? Boží ochranu. A určitě to neznamená Boží pomstu, tedy že by nemoc byla Božím trestem, ale je to zkouška víry a také trpělivosti, a pak také je to řečeno lidu Izraele – to jest na druhé straně jsou Egypťané, ti, kteří mají jiné bohy – a tak logicky neposlouchají Hospodina!

To ale zároveň neznamená, že by takové biblické Slovo mělo sloužit k proklínání společnosti, takzvaně „těch druhých“, ale ukazuje na ochranu Hospodinovu. Určitě o tom věděli i Egypťané. - Takové podoben- ství do dnešní doby: Čteme a slyšíme, že venku máme nosit roušky. Ale když potkáme někoho bez roušky, nebudeme ho kamenovat, ba ani posmívat se mu nebudeme, ale nabídneme mu nějaké řešení. Jedno z nich máme i u nás na faře, a tím teď nemyslím, že mu začnu kázat. Ale máme u nás roušky. Jde o to, že s každým z nás chce Pán Bůh klidně i znovu začít. Když Mojžíš o pár kapitol dál rozbije desky Desatera, protože Izraelci nedodržují ještě i i jiná dobrá opatření, napíše přikázání znovu. Už sám, ale zase je to nová zkušenost. A další ochrana proti těm silám, které podle tehdejších představ mohly sídlit na poušti.

A i kdyby tím zmiňovaným zhoubcem byla nakažlivá nemoc, máme zde moudrá ustanovení, co máme dělat. Mojžíš to musel vyřídit celému lidu Izraele, osobně, bez sdělovacích prostředků, bez internetu, bez městského rozhlasu, bez informačních letáků. Tedy musel jim vyřídit ta ochranná opatření. A přece se tak stalo.

V jaké jsme situaci: Izraelci jsou na cestě z Egypta do Izraele. Nebo teď konkrétně přes poušť do Izraele. Tedy řekněme z nějaké karantény do svobody, kdy už nebude výjimečný stav.
A další důležitá věc: Není to Boží trest! Když v Bibli čteme třeba o přírodních katastrofách u Elijáše (1Kr 19), dozvídáme se, že přišla vichřice, ale Hospodin v ní nebyl. Po vichřici zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. – A pak se ozval tichý, jemný Boží hlas. Stejně i v jiných dobách, kdy hrozily nějaké epidemie, to zase faráři z kazatelen i radili, co používat za ochranné i medicínské prostředky. To já bych si dnes netroufal, návodů a doporučení máme dost. Spíše po všechny ty časy se vždycky našli lidé, kteří chtěli naslouchat hlasu Písma a najít povzbuzení. Prostředky dnes máme a další se vynalézají v laboratořích, dokonce v Izraeli, z tradice Božího lidu pak můžeme zaslechnout, co lidi chránilo tehdy a i když některé rady mohou znít někomu podobně absurdně jako tehdy natřít si vstup do stanu nebo futra od dveří krví beránka – to Slovo nám říká, že je to proto, aby do našich dveří nevešel zhoubce. Proto dnes faráři, pastoři i teologové napříč všemi církvemi a celou ekumenou upozorňují, že ano, my se máme ve víře modlit za zdraví a uzdravení, ale na druhou stranu nám dal Pán Bůh také rozum a máme poslechnout to slovo o důležité prevenci. A právě tak - teď můžeme zjistit, na jakých místech v Písmu se lidé ocitli v situaci pro ně bezvýchodné, co dělali, jestli doufali v Hospodina, koho poslouchali a tak dále.

Tedy: Není to Boží trest. V posledním verši se říká: Hospodin ty dveře pomine a nedopustí, aby do vašeho domu vešel zhoubce a udeřil na vás. – Tedy ne že by ty nemoci byly z vůle Boží, ba naopak Hospodin nedopustí, aby tam vešel ten zhoubce! To je přece úžasná naděje! Co ta naděje znamená: Může se zdát, že prostě patří do křesťanského slovníku. Ale má to svůj smysl: P. Vojtěch Kodet minulou neděli říkal, že proroci začínali tím, že lidem představili jejich hříchy. A pak různě odkrývali cestu, jak z toho ven. Ale Pán Ježíš prvně přichází k nám a přináší nám víru, lásku, odpuštění a zase ty pozitivní věci, které potřebujeme. A to není jen to křesťanské Slovo. Vždyť tak fungují všechny naše záchranné složky: Když přivezou do nemocnice člověka se zlomenou nohou, doktor mu jako první nevynadá, že byl neopatrný na lyžích nebo že si na cestu na nákup vzal špatné boty, ale prohlédne tu zlomenou nohu. A tak bychom mohli pokračovat dál. Někdy jsme Božím jednáním inspirováni, aniž bychom si to uvědomovali. A jedině tak můžeme být vděčni za to, že nežijeme v džungli, kde bychom se v krizových situacích rvali o poslední kousky v obchodech například, ale že žijeme z milosti.

A jedna myšlenka na konec: To přechozí Slovo mluví o našich domech, o našich příbytcích, o našich domácnostech – a to přitom Pán Ježíš říká: Lišky mají doupata, ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil. (Mt 8:20, Lk 9:58) – Když se teď musíme úplně nebo více než kdy jindy uchýlit do svých domovů, znamená to, že nějaké domovy máme. To asi není myšlenka kdovíjak objevná, ale Pánu Bohu za to díky. Mysleme na to, že Izraelci se domů, do domova, dostali po dlouhé cestě z Egypta a že církev vznikla ve více či méně autoritativní římské říši, kde sice hned nebezpečný nebyl každý císař, ale o to více byla ta doba nevyzpytatelná. My víme, co můžeme dělat, máme se to jak dozvědět a k tomu všemu se nám jedině hodí naděje evangelia. Ujalo se latinské úsloví, že církev je communio viatorum, společenství poutníků. Nejen od Pána Ježíše, ale už od Mojžíše je církev „on the road“, na cestě, neustále v procesu, v pohybu. A zároveň více či méně doma. Evangelium, Bible, přichází k nám domů.

- Modlitba

Píseň: Sv 110 Myslete na Kanaán

Ohlášky: Vítáme domácí i hosty při poslechu i na záznamu. Ze Synodní rady přišel dopis, který reaguje na současné vyhlášení nouzového stavu. Další informace budeme sledovat. Opatření se může a asi bude týkat i posunů výročního sborového shromáždění. O všem budeme informovat. Rovněž tak další informace a opatření, jak se objeví v médiích, budeme zveřejňovat. – Kopie kázání máme ve větším počtu, aby bylo i pro ty, kdož zůstali doma a zároveň nemají internet. Prosím ty, kteří nás sledují, aby záznam bohoslužeb, který bude za chvíli uložen na stránkách, pustili třeba na chytrých telefonech nebo počítačích svým blízkým, sousedům, dalším členům sboru a jakýmkoli dalším zájemcům. Také děkuji bratru Jiřímu Hofmanovi, správci církevních internetových stránek, že naše minulé bohoslužby pomohl rozšířit na internetu a postaral se nám tak o vyšší počet diváků. A konečně Jardovi Pecharovi a mnoho dalším lidem, kteří mi pomohli s technikou a díky tomu vysíláme v takovém obraze, v jakém vysíláme.

Přímluvy: (na konci proseb připojme) - Pane, smiluj se. – Kriste, smiluj se. – Pane, smiluj se.

M O D L I T B A P Á N Ě

Slovo poslání: Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu. Žd 13:5

Požehnání: Zvěstuji vám požehnání: …

Závěrečná píseň: 579 Ó Králi věků důstojný