Kázání 13. 9.: Nekonečné bohoslužby

Introit + apoštolský pozdrav: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

Píseň: 429

Čtení: 1Kor 12:3-12. Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce. Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem.

Píseň: Sv 166 Kristus jest má síla

Čtení: Sk 2:14.17-18. s. kurátorka Tu vystoupil Petr spolu s jedenácti, pozvedl hlas a oslovil je: „Muži judští a všichni, kdo bydlíte v Jeruzalémě, toto vám chci oznámit, poslouchejte mě pozorně: ‚A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení, vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci budou mít sny. I na své služebníky a na své služebnice v oněch dnech sešlu svého Ducha, a budou prorokovat.

Píseň: 66

Kázání: Lk 4:14-32 Ježíš se vrátil v moci Ducha do Galileje a pověst o něm se rozšířila po celém okolí. Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili. Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno: ‚Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘ Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Všichni mu přisvědčovali a divili se slovům milosti, vycházejícím z jeho úst. A říkali: „Což to není syn Josefův?“ On jim odpověděl: „Jistě mi řeknete toto přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! O čem jsme slyšeli, že se dálo v Kafarnaum, učiň i zde, kde jsi doma.“ Řekl: „Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti. Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidónské. A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman.“ Když to slyšeli, byli všichni v synagóze naplněni hněvem. Vstali, vyhnali ho z města a vedli ho až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. On však prošel jejich středem a bral se dál. Odešel do galilejského města Kafarnaum a učil je v sobotu. Žasli nad jeho učením, poněvadž jeho slovo mělo moc.

Dnes to bude kázání o kázání. Protože i v Bibli najdeme kázání a můžeme se podívat, jak vypadalo. A co si z toho vezmeme my dnes. Jak je použijeme.
Většinou se dá kázat třemi způsoby: Buď podle tématu nebo podle tradice (a svátků) nebo podle biblické knihy (prof. Jaroslav Vokoun takto káže již dlouhá léta na 1. list Korintským). A my se podíváme na to, jak vypadá kázání v Bibli, jak vpadá naše kázání a jestli si z toho můžeme vzít nějaké svědectví a příklad pro dnešní církev.
Četli jsme o kázání Pána Ježíše. Jako dospělý muž byl v synagoze vyzván, aby četl z Písma. Mohl tak být vybrán. (V liberálním židovství mohou číst i ženy.) A bylo zvykem, ale
ne úplně pravidlem, že onen čtenář připojil větu, několik vět či krátké kázání k onomu textu.

Pán Ježíš čte proroctví a vztahuje je na svůj příběh, na své působení jako Mesiáše. Že přímo jeho se týká to povolání Hospodinovo.

Ale podívejme se na to kázání a jeho souvislosti. Mohl číst a kázat, ale rozhodně pak nekázal každou sobotu. Máme i dnes církevní společenství, kde se kazatelé střídají, někdy každou neděli či sobotu, po nějakém okrsku a každé bohoslužby má sbor jiného kazatele a každé bohoslužby se kazatel podívá někam jinam. To možná čeká i nás. A k té podobě bohoslužeb?

Zase se vrátím k dnešnímu čtení z evangelia. Pán Ježíš kázal a oči všech byly na něj upřeny. Kázání slyšeli poprvé a tak je to každé bohoslužby. (Poznámka, když kazatel recykluje svoje kázání, pozorný návštěvník bohoslužeb to pozná.)

Ale řekli jsme si, že tehdy mohl kázat a číst z Písma každý dospělý muž.

Oči všech byly na něj upřeny. – Kolik lidí nás upřeně pozoruje a bedlivě poslouchá? Vy teď posloucháte kázání, které mi vychází z úst, které jsem předtím s pomocí Boží psal, ale ta věc kázání je daleko širší. Svědectví víry je také svého druhu kázání. I k němu je třeba dar Slova. A mnohé jiné dary. Proto je dobře, že každý máme nějaký dar a dokážeme něco říct, popsat ze svého života a ze své zkušenosti s Pánem Bohem. A zároveň je zde i taková vážnost a odpovědnost – „oči všech v synagoze byly na něj upřeny“ – všichni čekali, co Pán Ježíš řekne, jakou zvěst přinese. To je stejné i dnes v kázání, biblické hodině i svědectví víry venku.

Sledoval jsem jeden dokument z chorvatsko-bosenské hranice a byl tam rozhovor s pravoslavným popem. Ten říkal: „Co tady kázat lidem, kteří zažili válku a pak většinou odchod za prací někam jinam a těch dvacet pět let je stále znát? – Řešením je kázat evangelium a příběhy z evangelia. A hlavně aby se všichni, Srbové i Chorvati, chovali k sobě jako bližní.“ – Teď se zdá asi, co je to za exotický příklad, ale třeba i zde ve Kdyni – jsme tu evangelíci, katolíci, další křesťanské církve, byli tu Češi, Němci i Židé – ale s tím přece měl starosti už apoštol Pavel! Že bohoslužbu nekonal jen pro Židy, ale také pro lidi pohanského původu, většinou Řeky.

A toto všechno, ba i svědectví, patří do bohoslužby! Bohoslužby – to jest k oslavě Boží. A co může sloužit k oslavě Boží? Tato hodina v kostele? Oslavovat Pána Boha můžeme vděčností, modlitbou, zpěvem, dokonce hlasitým zpěvem, hlaholem, hrou na hudební nástroje; tělem, padnutím na kolena nebo klidně i s rukama vztaženýma k nebi; Pána Boha máme chválit i mezi pronárody, oslavovat Pána máme dokonce i tehdy, když se bojíme. Pána Boha můžeme oslavovat modlitbou, písní i prací. Co to všechno znamená?
Znamená to, že způsobů bohoslužby je mnoho a podle těch darů Ducha Svatého sami dobře víme, jakým způsobem Pána Boha chválíme nebo jak se v bohoslužbě cítíme dobře. Toto celé je nedělní bohoslužba. Ale pak existuje bohoslužba všedního dne, jmenuje se tak i jeden oddíl v našem zpěvníku. Co to znamená? Že Pán Bůh s námi není jenom v neděli, ale celý týden. Znamená to také, že jej můžeme chválit nejen v neděli (a schovávat si to, šetřit a střádat slova, energii a čas), ale chválit můžeme každý den. Den co den k srdci nás vine, přebásnil prof. Balabán 118. žalm. Začali jsme otázkou po kázání a to souvisí s celou bohoslužbou, tedy chválou Boží.

A bohoslužba tedy trvá každý den. A každý z nás může takovou bohoslužbu vést a každý se k ní může přidat.

Píseň: 450 Již zpěv, prosby, kázání

Přímluvy: za biskupa plzeňského a všechny nemocné – za lidi, kteří mají pochybnosti – za ty, kdo mohou přijít do našeho kostela – za ty bohoslužby v každé situaci, jako bylo v dnešním kázání – za naše rodiny – za rodiče a děti – za církev po celém světě - charitu

(Prosíme tě, vyslyš nás) + MP

Slovo poslání

Požehnání: Zvěstuji vám požehnání: …

Závěrečná píseň: 244 Ve jméno Krista doufáme