Bohoslužby Velkého pátku

Preludium

Vstup faráře + trojiční pozdrav.

Uvítání

Vstupní modlitba

První čtení: Mk 15:1-31 B21

Mezihra: Celým srdcem 44 Tvá krev

Evangelium: Mk 15:32-47 B21

Kázání: O Velikonocích se staly některé nepochopitelné věci. A měli v tom prsty i někteří mocní. A jiní, bezmocní, s tím nemohli nic udělat. Chrámová opona se roztrhla v půli, což je docela vážný nedostatek pro sobotní bohoslužbu, a dnes je pátek.

Navíc tu nikde nevidíme učedníky, ti už se rozprchli, alespoň posled Ježíšova proroctví v předchozí kapitole.

Hned za svítání, když se vrchní kněží poradili se staršími a znalci Písma i s celou Veleradou, svázali Ježíše, odvedli ho a vydali Pilátovi. Spolu s ním jsou tam vrchní kněží a Pilát poslouchá a diví se, že Ježíš neprotestuje, že se s nimi nehádá. Ptá se: „Tak ty jsi židovský král?“

„Sám to říkáš,“ odpověděl Ježíš. Vrchní kněží ho začali obviňovat z mnoha věcí. Pilát se ho znovu ptal: „Proč nic neodpovídáš? Neslyšíš, z čeho všeho tě obviňují?“ Ježíš už ale vůbec neodpovídal; to Piláta udivilo.

Na amnestii propouští místního lidového hrdinu, oblíbeného partyzána. I když sám dosvědčuje, že na Pánu Ježíši neshledává žádnou vinu. Dav je hlasitější. I když se Pilát několikrát ptá, čím se provinil, oni však křičeli ještě víc: „Ukřižuj ho!“ Pilát chtěl vyhovět davu, a tak jim propustil Barabáše, ale Ježíše nechal zbičovat a vydal ho k ukřižování. Koho jsme my někdy vydali, zapomněli či zanechali napospas okolnostem …

Vojáci ho odvedli dovnitř na nádvoří paláce zvaného Praetorium a svolali celou posádku, oblékli mu purpurový plášť a nasadili mu korunu upletenou z trní, posmívali se mu: „Ať žije židovský král!“ Bili ho holí do hlavy, plivali na něj, klekali před ním a klaněli se mu. Prý ten zvyk klanět se odsouzenci jako králi je doložen z Persie, dnešního Íránu. Když se mu dost naposmívali, svlékli z něj ten plášť a oblékli mu jeho šaty. Když jde o to někoho ponížit, nelitují lidé času ani energie.

Potom ho odvedli k ukřižování. Jistý Šimon Kyrénský (otec Alexandra a Rufa) se právě vracel z pole, a když procházel kolem, přinutili ho nést mu kříž. Pán Ježíš byl zbičován, připomeňme. Podle římského práva bylo možno uložit trest maximálně 40 ran, ovšem už má za sebou celý ten nedůstojný proces, asi mu nikdo nedal napít a kříž má nést do kopce. Tak Ježíše přivedli na místo zvané Golgota (což v překladu znamená Lebka). Podávali mu víno s myrhou, ale on odmítl. Víno s kořením, s myrhou, něco jako tehdejší svařák, se podával odsouzencům na smrt, aby alkohol a bylinky přivodily jakousi otupělost a právě ty rány zejména po ukřižování odsouzenec necítil. Ježíš si však byl vědom, že je vydán za celý svět a své poslání chtěl dokonat důstojně bez podpůrných prostředků. O to šlo.

Zatímco ho křižovali, losovali o jeho šaty, kdo si co vezme. Taková trapná scénka, co asi mohl mít Ježíš při sobě v okamžiku odsouzení, žádné peníze, asi nikterak honosné šaty, kdoví, jestli měl boty … A losování o šat předpovídá už prorok Izaiáš. Ukřižovali ho v devět hodin ráno. Na nápisu s jeho proviněním stálo: ŽIDOVSKÝ KRÁL. Na kříži to bylo napsáno na tabulce nebo snad pergamenu. Podle jiných podání to bylo psáno dokonce ve více jazycích, aby všichni věděli, o koho jde. A zase je to absurdní scéna, kdy obvinění se může stát vyznáním víry, jak se později dozvíme. Spolu s ním ukřižovali dva zločince, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. Kolemjdoucí pokyvovali hlavami a posmívali se mu: „Aha! Když umíš zbořit chrám a za tři dny ho postavit, zachraň sám sebe! Slez z toho kříže!“ Podobně se vysmívali i vrchní kněží se znalci Písma. Co když mezi nimi byli i ti, kteří se divili Dvanáctiletému a jeho moudrosti v chrámě. Ale zároveň zde zaznívá jakési uznání: „Jiné zachránil, ale sám se zachránit nemůže! Ať ten Mesiáš, ten král Izraele, teď sleze z kříže, ať to uvidíme a uvěříme.“ Důkazy k víře. Potřebujeme důkazy k víře. Potřebujeme důkazy k víře? To je otázka i dnes, máme k tomu několik příkladů, toho takzvaného nevěřícího Tomáše, který pak dochází jako první vyznání víry: „Můj Pán a můj Bůh.“

A hanobili ho i ti, kdo byli ukřižováni s ním. V zoufalství je člověk schopen různých věcí. Proto to Markovo podání je takovou syrovou a přesto docela podrobnou zprávou i o tom, jací jsme my lidé, co všechno dokážeme či čeho jsme schopni myšlenkou i skutkem.

V poledne se po celé zemi setmělo až do tří hodin odpoledne. 33Ve tři hodiny Ježíš hlasitě vykřikl: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“ což v překladu znamená: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ To není výkřik Ježíšova zoufalství, to je citace žalmu 22. Tedy Ježíš i v této chvíli volá k Bohu. Když to uslyšeli někteří z kolemstojících, říkali: „Podívejte, volá Eliáše!“ Prostě ztraceno v překladu. Asi neuměli aramejsky. Někdo pak odběhl, naplnil houbu octem, nabodl na prut a dával mu napít se slovy: „Nechte ho. Uvidíme, jestli přijde Eliáš, aby ho dal dolů!“ Ocet nebo ocet s vodou se v římské době používaly pro osvěžení, podobně jako dnes například voda se sirupem nebo s džusem.
Vtom Ježíš hlasitě vykřikl a vydechl naposled. I tuto chvíli Marek zaznamenal.

Chrámová opona se roztrhla vedví odshora až dolů. Svatý prostor je pryč. Anebo naopak je teď Pán Bůh uprostřed celého dění. Už neexistuje svatý prostor zvlášť. Vracíme se ke kříži; když setník, který stál proti němu, uviděl, jak dodýchal, řekl: „Ten člověk byl opravdu Boží Syn!“ V rané tradici je pak označen za prvního křesťana, prvního vyznávajícího, dokonce se mu dostalo jména, sv. Longin. Má svou rotundu v Praze kousek od Karlova náměstí.

Zase se vrátíme ke kříži, byly tam také ženy, které přihlížely zpovzdálí; mezi nimi i Marie Magdaléna a Marie, matka Jozese a Jakuba Menšího, a Salome. Učedníci, chlapi, utekli.
Ale ne všichni: Večer Josef z Arimatie, ctihodný člen Rady, který sám také očekával Boží království, se osmělil, přišel za Pilátem a požádal o Ježíšovo tělo. Nevíme, co tento tajný Ježíšův učedník všechno věděl a čeho byl účasten, ale teď je v pohybu jeho víra: Dodal si odvahy, přišel za Pilátem a požádal o Ježíšovo tělo. Pilát se podivil, že Ježíš už zemřel. Zavolal setníka a ptal se ho, zda už zemřel. Chladný, byrokratický, úřednický postup. Když se o tom od setníka přesvědčil, daroval tělo Josefovi. Ten nakoupil plátno, sňal tělo z kříže, ovinul je plátnem a pochoval do hrobu vytesaného ve skále. Ke dveřím hrobu pak přivalil kámen. Zopakujme si, že to byl tajný učedník. Nevíme, jestli třeba slyšel kázání na hoře, kolik toho věděl o Ježíši … každopádně teď může svému nitru prokázat aspoň poslední poctu. Marie Magdaléna a Marie Jozesova se dívaly, kam byl pochován. Což je zajímavá zmínka potvrzující mimo jiné i údajné poutě k Ježíšovu hrobu ještě před vznikem Markova evangelia. A odpovídá nám to mimo jiné na otázku po tom, zda Ježíšův hrob skutečně existoval. Také čteme, že Josef ke skalnímu hrobu přivalil kámen.

Četli jsme příběh plný různých lidí a rozdílné víry. Můžeme přemýšlet o tom, jakou postavu bychom představovali.

Svědectví evangelia odpovídalo také na dohady, že snad bylo Ježíšovo tělo ukradeno. Ale o tom až v neděli.

Přímluvné modlitby + modlitba Páně.

Ohlášky

Slovo na cestu

Požehnání