Bohoslužby dne 14. 1. ve Kdyni, 2. neděle po Zjevení Páně

Preludium
Introit
Apoštolský pozdrav
161 Tebe, Bože, chválíme
Sk 1:6-8
6Ti, kteří byli s ním (s Pánem Ježíšem), se ho ptali: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ 7Řekl jim: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; 8ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“

Sv 118 Je lepší na skále život svůj mít
Za 8:20-23
20Toto praví Hospodin zástupů: Znovu budou přicházet národy a obyvatelé mnoha měst. 21Obyvatelé jednoho města půjdou do druhého a řeknou: ‚Pojďme si naklonit Hospodina, pojďme vyhledat Hospodina zástupů. Já půjdu také.‘ 22A budou přicházet četné národy i mocné pronárody, aby hledaly v Jeruzalémě Hospodina zástupů a naklonily si ho. 23Toto praví Hospodin zástupů: V oněch dnech se chopí deset mužů z pronárodů všech jazyků pevně cípu roucha jednoho Judejce a řeknou: ‚Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že s vámi je Bůh.‘“

176 Někdo mě vede za ruku
Slyšme text kázání: Sk 9:20-31
20a (Saul) hned začal v synagógách kázat, že Ježíš je Syn Boží. 21Všichni, kdo ho sly-šeli, žasli a říkali: „To je přece ten, který se snažil v Jeruzalémě vyhladit všechny vy-znavače tohoto jména. I sem přišel jen proto, aby je v poutech odvedl k velekně-žím.“ 22Ale Saul působil čím dál tím moc-něji a svými důkazy, že Ježíš je Mesiáš, při-váděl do úzkých damašské židy. 23Po něja-ké době se židé uradili, že Saula zabijí, 24ale on se o jejich úkladech dověděl. Pro-tože ve dne v noci hlídali i brány, aby ho mohli zahubit, 25spustili ho učedníci dolů z hradeb v koši po provazech. 26Když přišel do Jeruzaléma, chtěl se připojit k učední-kům; ale všichni se ho báli, protože nevěři-li, že k nim patří. 27Tu se ho ujal Barnabáš, uvedl ho k apoštolům a vypravoval jim, jak Saul na cestě do Damašku uviděl Pána, uslyšel jeho hlas a jak tam potom neohro-ženě kázal v Ježíšově jménu. 28Saul se nyní mohl v Jeruzalémě na všem podílet s apoš-toly a všude směle mluvil ve jménu Páně. 29Kázal také řecky mluvícím židům a přel se s nimi, takže se ho pokoušeli zabít. 30Když se to bratří dověděli, doprovodili ho do Cesareje a poslali do Tarsu. 31A tak církev v celém Judsku, Galileji a Samaří měla klid, vnitřně i navenek rostla, žila v bázni Páně a vzrůstala počtem, protože ji Duch svatý posiloval.

Milé sestry a milí bratří,
v první řadě se zdá, že tu máme dvě skupiny židů. Ta první asi nevěří Saulovu-Pavlovu kázání o Mesiáši, možná si ještě pamatují jeho farizejské působení. Ta druhá, to jsou Ježíšovi učedníci a apoštolé.
A další, co je na tom příběhu překvapující, že jeruzalémská církev měla klid až poté, co ji Pavel opustil. Jistě, on se držel poznané pravdy, ale teprve až odcestoval, měla církev klid a rostla v Duchu svatém. Co to může znamenat?
Pavel jistě vysvětloval své obrácení a kázal o Pánu Ježíši. Jenže někdo si (jako právě jeho kritici) může říci, že dobrými úmysly a pěkně znějícími řečmi může být dlážděna i cesta do pekla, úplně stejně nemusí leckdo věřit křesťanskému kázání dnes, „oni to přece mají naučené, jak k lidem pěkně mluvit,“ mohou říci … a na Pavlově příběhu vidíme, že by to nebylo nic nového pod sluncem. Už od první či druhé křesťanské generace se setkáváme s pochybami okolí. A to souvisí i s názory na církev: Jako by se někdy zdálo, že rozsah Bible je daný, a tak jako by to byl nějaký produkt, který použijeme a odložíme. „Já už jsem to všechno slyšel a když se chci něco dozvědět, pustím si televizi,“ slyšel jsem nedávno.
A tak i ten dnešní text je, zdá se, o neúspěchu. Ale jen se tak zdá. Pavel sice musel z prvního sboru církve pryč, aby tento mohl existovat: Bratři doprovodili Pavla do Cesareje a poslali do Tarsu. A tak církev v celém Judsku, Galileji a Samaří měla klid, vnitřně i navenek rostla, žila v bázni Páně a vzrůstala počtem, protože ji Duch svatý posiloval.
Ale potřebovali bychom dočíst ty Skutky do konce, abychom viděli, jak se i Pavlovi dařilo dále. Protože to, co bychom mohli na základě jen toho našeho dnešního čtení považovat za krach misie, ještě vlastně ani nezačala, se pak obrátilo v opak při misii pohanům, totiž Řekům ve všech těch sborech, kam jsou adresovány epištoly. A Pavel právě nezatrpkl a později dokonce na onen jeruzalémský sbor (asi kvůli hladomoru v Galileji) organizuje sbírku.
Zpět k Pavlově cestě a k jeho směřování: Chtěl se přidat k učedníkům, ti mu také neuvěřili, až se ho pak ujal jeden z apoštolů, Barnabáš. Skutky říkají, že to byl levita (z kněžského kmene Izraele) původem z Kypru. Takže s tím horlivým Saulem by si mohl docela dobře rozumět. – A tak jej povolal Pán, aby Saulovi-Pavlovi pomohl a následně s ním stráví část jeho misijních cest. Pán Bůh má pro nás vždycky východisko, když už se nám zdá, že jsme na všechno zůstali sami, že nám nikdo nevěří a nikdo nám nepomůže. Takže z toho neúspěchu vede cesta, když si Pán použije třeba i nečekaného svědka. Takového, jakým byl v historii třeba sv. František, Jan Viklef, Jan Hus, Martin Luther, Jan Kalvín, hrabě Zinzendorf a další.
A v našem příběhu si jako svědka Pán Bůh vyvolil Barnabáše. Jeho jméno znamená Syn útěchy. Útěchy ve strachu, že mi nikdo neuvěří, cože to vlastně říkám, útěchy a posily, že to přece jenom půjde, vše se v dobré obrátí. To se potom v té misii řeckým pohanům také Pavlovi stalo.
Vlastně celé ty dějiny Božího lidu jsou provázeny nedůvěrou. Mojžíšovi a prorokům nevěřili kdejaké poselství od toho Boha, který se nesměl zobrazovat, nesměl se zpodobovat, neměl třeba nějakou vlastní sochu a po dlouhá období té historie neměl a pro židy dnes nemá ani chrám, jeruzalémský chrám byl zbořen. A Pánu Ježíši, jeho učedníkům a apoštolům zase nevěřili to, že Pán Ježíš mluví oprávněně, ve jménu toho neviditelného Boha Izraele, a ptali se, jak že tento Bůh má být mezi lidmi přítomen. A tak se v našem příběhu stane, že se Saula, Pavla, toho obráceného, který přijal Ducha Svatého, ujímá Barnabáš, Syn útěchy. Neboj se, Pavle.
A další, co z toho příběhu vysvítá, je Pavlova stálost: On je stále na cestách, potřebuje pomoc, spolupracovníky, útěchu a ochranu, ale ani na okamžik nelituje svého obrácení. Důležité je, a je to na Pavlově příběhu vidět, že to není zvěst jenom pro silné, ale je to právě zvěst o Boží posile a Boží věrnosti pro nás a pro všechny. Každý potřebujeme občas nějakého Barnabáše, každý potřebujeme nějakého svědka útěchy, řekněme – někoho viditelného. Na počátku Pavlovy cesty stálo to, že k němu přišel Syn útěchy a řekl mu: „Neboj se, jsem s tebou, jsem tu pro tebe a bude to dobré.“ A to Pavla posílilo.
Abychom to ale viděli pořádně, zkusme si tu jeho cestu dnes přečtenou představit po stupních:
• Saul vedený nezlomnou vírou vzdělaného žida pronásledoval křesťany. Koho pronásledujeme my? S kým se nesrovnáváme my?
• Saul-Pavel po svém obrácení kázal a musel se obhajovat, když mu nevěřili ti, kteří jej znali jako horlivého farizeje. A pronásledovatele prvotní církve.
• Ale ti, kdo jej slyšeli kázat, žasli – bylo na něm tedy vidět to jeho obrácení, změna.
• Dokonce svým kázáním přiváděl některé lidi do úzkých. Neměli jinou možnost než Boží Slovo mlčky uznat. (Boží Slovo, ne že by měl pravdu Pavel sám.)
• A ocitl se v nebezpečí a musel uprchnout. Ale i v této situaci měl při sobě bližní, pomocníky, kteří věřili jeho poslání a kteří mu pomohli k útěku.
• A když čteme, že církev v Jeruzalémě po jeho odchodu měla klid a Duch Svatý ji posiloval – posiloval ji stejně jako apoštoly po nanebevstoupení Páně. Museli začít jinak a samostatně, ale měli Ducha Svatého. A Pavel? Na něm se naplní, že bude kázat pohanům.
U Pavla se při všech těch peripetiích a dlouhých cestách ukazuje jedna důležitá věc: Pevnost jeho postoje. Jako farizeus byl vzdělán v náboženských debatách a měl se o co opírat, myslím tím starozákonní svědectví, když pak zvěstoval Pána Ježíše. Nadto měl tu osobní zkušenost obrácení. A trpělivě diskutoval s těmi jeruzalémskými židy, nečinilo mu potíže kázat a zvěstovat různým názorovým skupinám, pak tedy musel přijmout ochranu a na čas se ukrýt a nakonec asi tajně uprchnout. Pak kázal převážně pohanům, i když pokud to šlo, šel v tom konkrétním městě do synagogy, kde kázal tamním židům a snažil se vytvořit zázemí pro svou misii právě mezi řeckými pohany. Ale ani na okamžik se nevzdal Toho, kterého kázal. Protože jej poznal při svém obrácení i dosvědčeného mnoha svými spolupracovníky jako Barnabášem, společenstvím učedníků a dalšími. Jejich svědectví mu bylo ku pomoci tak, že se sám dal do služeb tohoto svědectví. A od celého toho společenství přijímal pomoc – pomoc Boží.
A tak: Když jsme občas někam posláni a musíme něco v životě změnit a „přesadit“, nebojme se. To zaslíbení o Duchu Svatém také říká: Pán Bůh je s námi, i když se vydáme na cestu.

Modleme se.

19 Bože náš, slávu tvou

Přímluvy + modlitba Páně
Poslání (3. čtení)

678 Jeden Pán, jedna víra
Postludium